Vypracoval SuperDave
Home...
Zpět na stránku expedice
Uplynulé dny byly různými zážitky naplněny až po okraj, takže při jejich popisování jistě nestihnu zaznamenat všechno. Bude to zřejmě chaotické, ale alespoň časovou posloupnost se budu snažit zachovat. 1.den - nejkratší z nich, ale přesto chvílemi šokující dosud nepoznanými chvílemi. Na autobus do Vinogradova jsme čekali v Hradci na jedničce před hlavním nádražím. Petr šokoval batohem plným nejrůznějších hovadin - od plyšových zvířátek pro ukrajinské děti po teploměr, který se normálně věší na zeď . Petr ho hodlá věšet na stan. (Později se ukázalo, že má dokonce dva!) Já jsem zase uvedl do rozpaků tetu se strejdou, kteří vyprovázeli oba bratrance (Mirdík a Pepíno), jelikož mě nepoznali kvůli mé čerstvě blonďaté kebuli. Ještěže si autobus jedoucí z Prahy dal načas - blbce Wiplera (čtenář uvidí, že toto hanlivé slovo nepoužívám ve spojitosti s osobou výše uvedeného jména naposled) strejda vezl na poslední chvíli domů přes celý Hradec pro lístek na autobus.
Po nástupu do narvaného busu Ikarusu to však vypadalo, že nám místenky budou na nic. Vstříc ukrajinským poloninám jsme vyjeli držíce se madel v narvané uličce mezi sedadly. Ukrajinci vracející se domů se zřejmě dost bavili při pohledu na sedmero českých exotů, kteří nevěří svým očím a zmateně přemítají, jestli se nechá jet osmnáct hodin v kuse autobusem na stojáka. Jak jsme ale záhy zjistili, ani víc prodaných lístků než je sedadel neznamená žádný problém. Hradecké vrcholové družstvo (dále HVD - tvoří jej Mirdík, Petr, Pepíno, Jirka a b. Wipler) díky rázné velitelově intervenci urvalo čtyři místa na sedadlech a Mirdík sám strávil velkou část cesty na prkýnku položeném na sedadla přes uličku, ostatně stejně tak, jako jeho asi 10 ukrajinských spolubojovníků. Já jsem se s Kubasem (tedy SVD - Staropacké vrcholové družstvo) střídal na jednom místě zadní pětky narvaný mezi horu báglů a tašek a Kolju a Míšu, naše nové a první ukrajinské přátele. Po počátečním okukování nás přivítali lokem vodky, vytáhli z peněženek fotky a jali se chlubit podobiznami svých ženštin, které je prý doma už netrpělivě očekávají.
Bylo hrozný vedro, Ikarus funěl do kopců a šedesát lidí v autobusu pro čtyřiačtyřicet sedících se potilo. Poslední zastávka před bývalými federálními hranicemi u nějakého motorestu na Moravě. První společné foto expedičního teamu. Ukrajinci už na nás nekoukají tak nepřátelsky, už nejsme Ti, kteří se vetřeli do jejich autobusu. Mají z nás srandu.
Na hranicích už za tmy. Češi nás nechávají bezdůvodně hodinu a půl tvrdnout v busu - nechápeme proč, tenkrát ještě Esmeraldu nedávali. To Slováci jsou jiný štramáci, nechají si od každého Ukrajince vysolit padesátku za to, že se mu nebudou hrabat v tašce. Frčíme dál. Slovensko si nepamatuju - snažil jsem se usnout schoulený na podlaze mezi horou báglů, Kubasovýma, Koljovýma a Míšovýma nohama. Spal jsem asi 2 hodiny.
Ráno - slovensko-ukrajinská hranice. Žádné vysypávání báglů, žádné nesmyslné poplatky - jediná zajímavost: kolem našeho zájezdu se motalo nejméně dvojnásobné množství ukr celníků, kteří měli evidentně spoustu věcí na práci. Tady se zastavil čas, ostnatý drát a betonová šeď. Hned za hranicemi Užgorod - polovina Ukrajinců vystupuje a mezi nimi i Kolja - slibujeme, že se u něj zastavíme v Kobylecké Poljaně a zapaříme. Kubas mu dává telefon - až bude zase v Praze. Jedeme dál přes Mukačevo a kolem Iršavy na Vinogradovo. Patnáct kiláků před cílem nás náš dosavadní řidič přestoupí do lokální piksly, která jede kolem, zaplatí řidiči nám neznámý obnos a v podstatě nás prodá. V autobuse jsme totiž zbyli jen my a jemu se až do Vinogradova nechce.
Vinogradovo vypadá na mapě stejně velký jako Mukačevo, ale když tam dorážíme, vidíme autobusák , což je prašnej plac asi dvakrát tak velkej jako parkoviště u staropacký sokolovny. Je ovšem vybaven dvěma cedulemi s označením prvního a druhého nástupiště, aby bylo jasno kam autobus přijede a kde se tedy mají cestující domorodci shluknout. A taky výdejnou jízdenek s hodnou paní, která nás upozorňuje, ať nikde neukazujeme, že máme peníze nebo že nás někdo jistě zmlátí a okrade, za což byla Kubasem obdarována pár sušenkami a polívkami v pytlíku - chtěl se jich zbavit, protože se mu nevešly do báglu. Paní tak trochu nechápala, že za to nic nechce.
Někteří z nás využili nedaleko stojících dvou kadibudek (stereokadibudek) s identickými tureckými suchými záchody - lišily se pouze písmeny na dveřích - "M" a "Ž" - a množstvím červů pod počůranými prkénky. Ruština ze základky se mi už dávno z hlavy vykouřila a tak jsem "Ž" na dveřích samozřejmě pokládal za hvězdičku a bezelstně kadibudku použil.Dědek si mě pak dobíral, že jsem úchyl a lezu na dámský záchody.
Při čekání na bus do Teresvy jsme likvidovali obsahy igelitek plných jídla od maminek a manželek. Kolem procházející domorodci si nás nedůvěřivě prohlíželi a co teprve řidič přišedšího autobusu - nevěřil vlastním očím když zjistil, že je nás dohromady s báglama 14. Problémy v ukrajinské veřejné dopravě se ovšem řeší geniálně jednoduše - všichni se někam vejdou. Bágly na zadní pětku, my na ně a na schůdky už s jasným plánem výměny peněz v Chustu. Tamnější autobusák má špatnou pověst a tak uplácíme řidiče 1,5 litrovým pivem Brouček v PET lahvi a žádáme zastavit hned u směnárny - netušíme ještě, že to jinde ani nejde. Kubas, Wipler a Mirdík vybaveni 30 USD od každého byli určeni k uskutečnění směny. Deset km před Chustem už čekají nastartovaný v přední části busu s jasným plánem - vyrazit z autobusu, směnit, nenechat se přitom obrat a rychle zpátky. My ostatní jsme jim vzadu v autobusu měli držet palce. Dramatická situace se nakonec nekonala. Kubas, věren své pověsti, se během směny dokonce pokoušel sbalit přihlížející místní krásku. I díky ochranné ruce jednoho spolucestujícího byla směna uskutečněna (1 USD = 3,95 hřivny) a pokračovalo se dál do Teresvy.
V Teresvě se nám nejprve podařilo vystoupit asi o dva kilometry později než jsme zamýšleli, takže následuje první krátký pochod s neuvěřitelně těžkými batohy na zádech. Už cestou se v místním "agrobazaru" (hlavní sortiment tvoří rýče, lopaty a motyky všeho druhu) dovídáme to, co jsme už tušili z domova. Úzkokolejka nahoru do hor nejezdí, trať částečně strhla loňská povodeň, takže z romantické projížďky vláčkem nebude nic. Dorážíme do sousední Beděvlji, odkud prý jede autobus do Dubového, vesničky pod horami, která je naším dnešním cílem.
Na lavičkách ve stínu jsme pohodově posvačili a dali dvě pivka "Černigivskije" z místní hospůdky. Prcka, který uklízel plac před vedlejším obchůdkem a zametal nám listí z pod nohou jsme obdarovali spoustou bonbónů a velkým Ferrari na samolepce. Stal se tak první ukrajinskou obětí naší dobrosrdečnosti.
Získávali jsme protichůdné informace o odjezdu autobusu do Dubového, ale nakonec jsme zvolili správnou "ostanóvku" a hlavně - místní autobusy jezdí na čas. Ve čtvrt na šest nás malý rezavý hrdina naložil a vezl podle tratě úzkokolejky nahoru do kopců.
Jelo se podle koryta řeky Teresvy, které bylo po povodni alespoň desetkrát širší než řeka samotná. Autobusek statečně kodrcal po mizerných silničkách. Domýšlel jsem si jako spolucestující Mexikánce s ohromnými sombréry žvýkající tabák a kolem cesty bujnou tropickou vegetaci - a filmová iluze v mé hlavě byla dokonalá. Ještě v Beděvlje jsme zjišťovali situaci a přemýšleli, zda jet jen do Dubového či až do Usť Čorné - Mirek to řešil dotazy domorodcům: "I v Dubovojem - gastinica jesť?" "Da", zněla odpověď a bylo rozhodnuto.
V Dubovém jsme vypadli z autobusu před místním kulturním domem a okamžitě vlezli do první hospody. Litr vodky za 10 hřiven (asi 90 korun) a v nabídce vedle ukrajinských cigár Prima taky červené L&M. Čůrat se chodilo před hospodu mezi ovečky. Vyprahlí jak velbloudi jsme si poručili dvě piva místní provenience "Oboloň" (chlubili se, že má ISO 9001, ale věřte tomu), Mirek jako správný vůdce zaplatil ta všechny a nejprve jsme zamířili pod místní most schladit utrmácené nožičky. Provázeli nás zdejší prckové, dostali Bonpari.
Blížil se večer a tak jsme pospíchali do kopců rozbít první tábor. Vyklopýtali jsme asi 500 metrů do strmého svahu a nahoře nad vesnicí začali rozbalovat věci. Domorodec Ivan, kterému patřil námi vyhlédnutý kus země a na kterého jsme náhodou narazili nám dovolil i rozdělat oheň - byl milý, Čechy má rád a za cigaretu vypráví, že dva roky pracoval v Praze. Ať prý po sobě uklidíme, řekl a přátelsky se s námi rozloučil.
Konec prvního skutečného dne na území Zakarpatské Ukrajiny nebyl šťastný pro Jirku - bylo mu špatně po kombinaci kafe-Oboloň a tak šel spát. My ostatní jsme ještě chvíli po večeři seděli u ohně, klábosili a těšili se na druhý den do hor.
Čtvrtek 3.6.1999
Ráno vstáváme a balíme naše první nocležiště. Jirkovi je dobře. Zakopáváme odpadky - Petrova vojenská lopatka se osvědčuje. Před námi Apecká polonina a tak se vydáváme do svahu. Je to drsné - bágly máme narvané jídlem a tudíž strašně těžké. Ploužíme se jen pomalu, i když máme ještě spoustu sil. Cestou nás docházejí dva domorodci s motykami, jdou do hor obdělat svá políčka. Klábosíme, nabízíme cigaretky, svěřujeme se s plánem cesty. Chlapi uznale pokyvují hlavou. Je fakt, že sami jen velmi nejasně tušíme, co nás čeká. Kdo by se ovšem bál - jsme teprve na začátku.
Vylézáme na náš první ukrajinský kopec a Dědek, který ho pokořil první mu dává na svou počest jméno San Pedro. Netuší ještě, co tím způsobil. Od této chvíle nás chytá mánie přejmenovat každý kopec, který nám podlehne.
Obědváme kousek pod vrcholem San Pedra u cesty, sušíme propocená trika. Kolem nás projíždí objekt našeho obdivu - náklaďák Zil (zdejší říkají "Zil - óčeň balšóje auto") s korbou plnou chlapů. Jedou na dřevo. Hbitě je fotím. Večer je potkáme ještě jednou na jejich zpáteční cestě a oni se nás nevinně zeptají, proč jsme neřekli, mohli nás vzít ten kus cesty s sebou. Skvělej nápad, ale přišel pozdě. Zalitujeme ovšem jen na chvíli, přece tady nejsme od toho, abychom se po horách vozili autem. Ani takovým, které vyjede úplně všude. (Na tomto místě je třeba vysvětlit, že na každém kopci, třeba sebenepřístupnějším, bylo možno nalézt koleje od Zila a to většinou kolmo ke svahu. Tam, kam my vylézali s největším vypětím sil, Zil vyjel aniž by třeba na okamžik ve svahu zaváhal.)
Po celodenním pochodu dorážíme na konec horní hranice lesa a vlhký plácek pod stromy vybíráme za naše další nocležiště. Také proto, že dole pod námi je salaš, kde je prý možno koupit domácí sýr. Naházíme bágly na hromadu, přikryjeme igelitem před hrozícím deštěm a jdeme na návštěvu.
Naše původní odhodlání, že z obav z nemocí a průjmů nebudeme nic ochutnávat bere zasvé hned poté, co nás huculský gazda uvítal hrnkem syrovátky. Když se svěříme, že bychom rádi koupili nějaký sýr, umisťuje nás ke stolu před salaší a pohostí nejen skvělým sýrem se solí, bryndzou, vynikajícím chlebem, ale i svojí samohonkou, která nám okamžitě zvedá náladu. Cpeme se jako malí, strašně nám chutná a ten dobrý člověk ani nechce zaplatit! Přesto mu dáváme deset hřiven, pár cigaret a doutník. Figurky z kindervajíček pro vnoučata. Hrajeme si se štěnětem ovčáckého psa (ten velký nemá pro naši vstřícnost pochopení), fotíme všechno, co se kolem hejbá. Domluvili jsme se s bačou na večer. Až přijde stádo ovcí a koz z pastvy, budeme jako Japonci s foťáky sledovat dojení.
Mezitím stavíme stany ale to už nás volá Vasja, asi dvanáctiletý klučina, který na salaši pomáhá pást o prázdninách. Stádo se vrací. Z fotek dojení asi žádná nevyjde, je mlha, ale i tak je to zážitek. Je večer, loučíme se a Vasja jde s námi aby nás obral o pár cigaretek a samolepek, které mu ochotně dáváme. U večeře (zase plechovka fazolí z Penny Marketu ohřátá na žhavým šutru - to bude ve stanu ozón) nás ještě stačí postrašit medvědem - vloni jim prý sežral dva psy, mají z něj strach - diví se, že my ne. My už taky. Uléháme s kudlami u hlav, spát se nám nechce a tak píšeme deníky, pokřikujeme na sebe ze stanu do stanu a děláme si srandu z medvědů. Prý máme s Kubasem štěstí, že náš stan má dva vchody. Necháme je oba na noc otevřený, medvěd jedním vejde, pozdraví , druhým vyjde ven a sežere až Mirka, Dědka nebo Pepína ve vedlejším stanu. Ha, ha.
Zítra máme před sebou náročnou štreku, Mirek se byl podívat s Vasjou kousek napřed, vrátil se zmoklej jako slepice a moc toho nenamluvil. Uvidíme.
Škoda, že nevíme až tak přesně, kde vlastně jsme.
Pátek 4.6.1999
Pomalu se stmívá a my ležíme u ohně. O takové šichtě, kterou máme dneska za sebou, se nám ani nezdálo. Není divu, že si to teď trochu užíváme a likvidujeme hojné zásoby kvalitních lihovin. Popíjíme, píšeme, vyprávíme vtipy a došlo i na Štětináče a Al Bundu z Doremi.
Po nočním dešti jsme vstali trochu do mokra, nicméně v pohodě. Mirek s Dědkem jako vždy o dvě hodiny dřív (to byla jejich oblíbená disciplína, zatímco já si teprve rozlepoval víčka, oni už provokovali s balením stanu a báglů.)
K snídani rychlá polívka z pytlíku na zahřátí, ještě zajít pro (pěkně kalnou) vodu k salaši, rozloučit se s pastevci, pár müsli tyčinek do pohotovostní polohy a jdem.
Vyrážíme docela svižně, Míra, kterej ví, co nás čeká, jde s Pepínem rozvážně kousek za námi. O Wiplerovi nemluvím, trousí se někde vzadu, sbírá si svoje kytičky, na uších walkmana(!!! - už to, že si ho vůbec vzal mě dojalo) a je nám ukradený. Akorát, že nás samozřejmě zdržuje to neustálý čekání na něj. Jeho popularita v kolektivu (pokud se vůbec kdy o nějaké dalo hovořit) neustále klesá, i rozený dobrák Jirka začíná nadávat a nám ostatním se neustálým reptáním postupně daří vzbudit i u něj vůči W. vysoký stupeň antipatie.
Cesta ubíhala docela v pohodě, kolem nás se na vrcholcích válela mlha, ze které se tu a tam vynořilo stádo komoňů či pastevecký pes, kontrolující, kdo že se mu to šine směrem ke stádu. Za celý den jsme potkali právě jen dva pastevce se stádem, ptali jsme se na cestu a zjistili, že nejen my, ale ani domorodci nemají páru o tom, který vrchol kolem je Tempa. Když se je Mirdík snažil donutit, aby nám na mapě ukázali, kde se vlastně nacházíme, dočkali jsme se jen jejich rozpačitých úsměvů.
Po poledni jsme se konečně vyškrábali na (téměř) nejvyšší bod dnešního putování a to právě v místě, kde končil hřeben, na kterém jsme se nalézali. Pokud jsme chtěli pokračovat nejpravděpodobnějším směrem, tj. na sever, čekalo na nás hluboké údolí a pak výstup na hřeben druhý, po kterém zřejmě dojdeme na Svidovec. Nevím, ale tohle údolí jsme na mapě nenašli. Strhla se veselá diskuze: Jednak fakt netušíme, kde přesně jsme, naše chabé znalosti o orientaci mapy jsou spíš na obtíž a matou, a navíc pohled na vrcholy, které nás pravděpodobně čekají, je dost deprimující. Padaly úvahy typu "Jo, voni ty domorodci vědí, když řikaj, že to neujdem" anebo "Dyžtak přejdem to údolí a z támhletoho kopce sejdem do Usť Čorné a zabalíme to".
(Na tomto místě je třeba poznamenat, že kopec, na kterém jsme obědvali byla skutečně Tempa a jediným, kdo dobyl její nejvyšší bod jsem byl já - byl jsem se tam rozhlédnout po kraji, v té chvíli skálopevně přesvědčen, že musíme jít úplně na druhou stranu...)
Po dlabanci nicméně scházíme do údolí. Směr sever. Vzdali jsme se tím naivní představy, že prostě na začátku expedice vylezeme na hřeben, po kterém za pár dní dorazíme na Bliznici. Snad to vyjde někdy příště.
Klikatá cesta padá strmě do údolí a je plná velkých ostrých šutrů. Z kopce se jde mnohem hůř než do něj - poněkud překvapivé zjištění v té chvíli. Asi po hodině vcházíme do lesa, ve kterém se z kamenité cesty stává pěšinka, pěkně prudce padá dolů. Ani nevím, kdy jsme ji opustili, najednou nebyla. V té chvíli nás nenapadlo se jí držet, seshora to vypadalo náramně jednoduše - prostě slezem dolů, přeskočíme potůček a vyškrábem se na protější stranu. Kdyby...
Kličkovali jsme dolů mezi stromy a svah byl stále strmější. Pod nohama se nám sypala jakási štěrkovitá drť pokrytá tlejícím listím. Klouzalo se to a naše zadnice blahořečily ještě před chvílí proklínaným báglům, které je při častých pádech ušetřily větší pohromy.
Museli jsme se opírat o klacky. Kubas s Dědkem se nás snažili směrovat doprava více po vrstevnici, pořád nám slibovali nějaká sedýlka, která ovšem v terénu, kde jedna rokle ústila do druhé, pořád nepřicházela. Síly ubývaly a množství sprostých slov vyřčených i vykřičených do lesa se prudce zvyšovalo.
Nakonec jsme se dočkali. Těžko říct, jestli to bylo ono vytoužené sedýlko nebo úplné dno údolí. Každopádně tam vedla cesta, kterou jsme před 2 hodinami opustili. Řádně ztahaní jsme tam dorazili, naházeli bágly na hromadu a užívali částečného vítězství nad přírodou i sebou. Neodpustili jsme si proto vyrýt do stromu iniciály SVD - Staropackého Vrcholového Družstva.
Kluci skočili k nedaleké stružce pro nádherně čistou a chladivou vodu. Naplnili jsme feldflašky, dali müslityčku a po chvíli vyrazili dál.
Stezka se vinula lesem a mírně stoupala. Hned na počátku jsme narazili na mrtvou ovci, pravděpodobně zakousnutou od rysa či jiné zdejší potvory. Dědek užuž vytahoval svůj kindžál, hodlal propíchnout její nafouknuté břicho. Na poslední chvíli se nám ostatním podařilo ho od tohoto úmyslu odradit. Po více než hodince volného pochodu kozí stezkou, na které bylo třeba se neustále vyhýbat exkrementům těchto zvířat, jsme dorazili na místo našeho dnešního nocování. Krásný palouček uprostřed lesa byl pro nás jako stvořený. Přivítal nás na něm pod kamenem vegetující exemplář mloka skvrnitého, viděl jsem ho poprvé v životě. Radši jsme ho Wiplerovi, který se jako vždycky za náma táhnul jako smrad a dorazil později, neukazovali. Určitě by si ho chtěl vylisovat v herbáři jako ty jeho kytičky.
Abychom si pobyt na tomhle krásným pozemským místě ještě zpříjemnili, dali jsme se do hodování. Mirdík vytahuje z báglu nejen sardinky, ale hlavně flašku ginu a olivy!!! Nestačím se divit, gin si dám, ale olivy nerad.
Blbec W. se na chvíli stává hrdinou okamžiku. Vyškrabuje paštiku z plechovky tak vehementně, že si kudlou propích ruku. Lékárník Juráš zasahuje. Wipler je touto epizodou v našich očích degradován na úroveň neandrtálce.
Stavíme stany, sušíme promočená trika a nedaleko tábořiště nacházíme potok se skvělou vodou, na desinfekční tablety ani nevzpomenem. Taky tady máme svoje WC, je to kláda, na který se v sedě provádí potřeba. Utíráme se ubrousky Johnson&Johnson. Mirdíkův Tom už sice povyrostl, ale pan otec nezapomíná, co je dobré.
Komfortní dojem z nocležiště ještě umocňuje příjemný táborák na konec dne. Bavíme se, popíjíme exklusivní slivovičku, kterou jsem na cestu dostal od Vítků. Mirdíkovi shořelo tričko s emblémem Hradeckého Lva, aby tak předznamenalo pozdější zánik pivovaru.
Jdeme do hajan. Zítra nás čekají - to je ale překvapení - zase kopce.
Sobota 5.6.1999
Ráno prší. Když otevřu jedno oko, napadá mě kacířská myšlenka, která nebyla nikdy vyslovena nahlas - co kdybychom zůstali celej den ve stanech a váleli se. Ne, za hodinku déšť přestává a my vylézáme, snídáme polívku z pytlíku, balíme mokré stany a hurá do kopečka.
Někde před námi se tyčí hora Ungarjaska, kterou nám ovšem zakrývá mlha. Jdeme nejdřív asi hodinu lesem, je vlhko, ale ne zima. Cestou se snažíme nezašlápnout kvanta hovniválů valících svůj náklad po pěšině, stáváme se svědky lítého souboje jakýchsi střevlíků a vyplašíme velkého dravce, který se zvedá ze stromu a majestátně odlétá. Zřejmě nejsme hodni jeho společnosti.
Stoupáme výš a viditelnost klesá, mlha nás pohlcuje. Z ní se odkudsi vynořuje ovčácký pes (bojim, bojim) a pak i bača. Na Ungarjasku rovně za nosem, ujistí nás. Že to je pěknej krpál se už nezmínil. Opouštíme ho a stoupáme mlhou. Nejdřív jdeme jakýmsi lopuším, cestu určuje úzký hřeben. Jít doprava nebo doleva by znamenalo jít z kopce (nebo mi to aspoň tak v té mlze připadalo). Zaslechneme bačovo stádo a během chvíle jsme obklopeni ovečkami a kozami. Nechápem, jak se tam zas vzalo.
Tráva pod našima nohama žloutne a svah se stále zvedá. Podle momentální kondice se roztahujeme do hada a stoupáme. Vpředu Kubas, Dědek, Jura a chvíli i já, uprostřed Míra a vzadu Pepíno. Wipler? Nezájem. Jediným orientačním bodem, který před sebou sleduju jsou Jurovy záda. Nic jiného ani není vidět. Výstup je dlouhý a zdá se být nekonečný. Najednou docházím nejen Juru, ale i Dědka a Kubase. Sedí všichni na zemi, Kubas kouří. Nezdá se mi, že bychom byli nahoře na hřebeni, ale jsme. Dávám zaslouženou Startku. Kolem nás se mlha trhá a tak sprintuju s Kubasem doleva na nedaleký vrcholek, který se odteď zove na počest pokořitelovu San Giacommo. Petr činí totéž a utíká doprava na Santu Monicu. Příroda nás bohatě odměňuje za naši vytrvalost. Vršek San Giacomma je pokryt loukou plnou narcisů, krokusů a hořců. To ovšem zdaleka není všechno.
Po chvíli se mlha trhá a kolem nás se rozprostírá nádherná scenérie, kterou budeme mít už odteď na očích skoro pořád. Kopce pokryté zelenou i nažloutlou travou, svahy se zbytky sněhu, hluboká údolí a propasti, tu a tam s trochou hustého lesa. Polonina začíná a majestátná Ungarjaska je kousek před námi. Dost dobrý důvod pro oběd a trošku rumu na zahřátí.
Po celá zbytek už jen jdeme po hřebenu, Ungarjasku zdoláváme hned a další vrcholy následují. Bavíme se opět jejich pojmenováváním. Santa Bohunka, Los Duos, Pik Bolševika (který jsem pro jistotu pošlapal, poplival a zarazil mu do srdce naši vlajku...), El Penguín je poslední. Chytla nás krátká dešťová přeháňka, ale náladu nám nekazí. To se nedá říct o Wiplerovi, naposledy jsme ho viděli před 2 hodinami. Táhnul se za námi o dva vrcholy zpět.
Pomalu začínáme hledat místo k přenocování. Na mapě jsou Ungarjaska a Dodjaska vedle sebe, takže chceme až pod Dodjaskou, kde má být i nějaké pleso. Neměli jsme ani páru o tom, že ty dva vrcholu dělí skoro půl dne cesty.
Během chvíle se obloha zatahuje, začíná strašnej slejvák a do kopců kolem nás šlehají blesky. Nestačili jsme si ani natáhnout bundy, natož pláštěnky. Trička máme hned durch, do bot nám teče vrchem po holých lýtkách. Za neustálého nadávání na Wiplera jdeme rychlým krokem pořád dopředu, protože "ten kopec před náma je už určitě Dodjaska a někde tady musí bejt to pleso. Slezeme k němu a utáboříme se."
Z mlhy a dešťových provazců před námi se ovšem pleso ne a ne vynořit, dostávám bláznivý nápad utábořit se hned na rozblácené cestě, naštěstí je Kubasem zamítnut.
Vracíme se asi půl kilometru zpátky na planinu. Wiplera pořád nevidět. Déšť už není tak intenzivní, takže skládáme bágly na hromadu, přikrýváme je pláštěnkami a rozhodujeme, co dál. Za chvíli zjišťujeme, že nalevo ve směru naší cesty je údolí s potokem, které se pro dnešní noc stane naším tábořištěm. Jdeme ještě kousek zpět abychom podél sněhového pole sestoupili dolů. Přestalo pršet, ale bouřka je pořád nedaleko a zlověstné mraky na jihu nás o tom neustále ujišťují.
Kupodivu mám v báglu docela sucho. Okamžitě stavíme stany a snažíme se rozdělat oheň, všude kolem je však pouze mokrá kosodřevina.
Jsme z Wiplera dost vystresovaný, ačkoli všichni svorně prohlašujeme, že ho klidně necháme svýmu osudu, nemůžem to udělat už kvůli Mirdíkovi - ta ježibaba Wiplerová by ho v práci sežrala i s chlupama. Kubas láteří a na chvíli ztrácí svou horalskou rozvahu. To když toužíc po ohni leje na mokrý doutnající dříví benzin přímo z lahve. Flaška okamžitě chytla. Kubas na ni chvíli nechápavě civí a pak ji odhazuje v dál. Dědek přibíhá s ešusem a snaží se hasit vodou, co má připravenou na polívku. Bez úspěchu, samozřejmě.
Utíkáme všichni pryč v očekávání výbuchu, nicméně benzin naštěstí vyhořel a nic se nestalo. Na spálené trávě v místě, kde se z flašky vylil benzin, se po chvíli rozhořel oheň. Jura své gore-texové Salomony suší tak intenzivně až si je připekl.
Já a Mirdík se mezitím převlíkáme do suchého, nabalujeme na sebe několik vrstev, do kapes müsli, nůž, pláštěnky, placatku. Ještě pořádný lok slívky na cestu a vyrážíme zpátky hledat Wiplera. Všichni máme neuvěřitelnou chuť ho zmlátit. Jestli ho najdem...
Kráčíme s Mirdíkem zpátky pomalu až do míst, kde nás chytla bouřka. Přemýšlíme, co bude jestli ho najdem a co bude když ne. V našich hlasech jsou slyšet obavy, ale zároveň i odhodlání tuhle první vážnou krizovku zvládnout. Jsem přesvědčen, že v tu chvíli jsme si s bratrancem opravdu blízcí. Najednou se v paprscích pomalu zapadajícího slunce na pláni před námi zableskne Wiplerova hříva. Zatímco my se stresujeme a skoro ho vidíme ležet pod kopcem se zlomenou nohou, Wipler si sedí na šutru a poslouchá walkmana! Tři hodiny cesty za náma!
Dovedli jsme ho do tábora a všichni jsme si krásně zakřičeli. Nejhorší na tom všem bylo, že jeho malému anarchistickému mozečku to vůbec nedošlo. Alespoň zalezl do stanu a už se dnes neukázal.
Petr mi uvařil tu nejlepší čínskou nudlovku na světě. Nikdy je nejím, ale teď to byl balzám pro nervy i žaludek. Oheň hoří pořád špatně, chvilku se u něj choulíme, ale každý už se těší do teplého pelíšku. Pepíno už spí, je mu špatně od žaludku. Stmívá se, jdeme spát i my.
Neděle 6.6.1999
První myšlenka po ránu - ty hory nás milují!!! Vylézám ze stanu a vidím jasně modrou oblohu bez mráčku, slunce pálí. Mirek s Petrem už jsou samozřejmě na nohách a rozvěšují po okolních keřích kosodřeviny mokré součásti oblečení. Činím totéž.
Nemohli jsme si vybrat krásnější údolí pro nocleh. Naše tábořiště u potoka je na horním konci údolí, které jsme nazvali Malý kotel, nad námi se prudce zvedá a asi po dvěstěmetrovém stoupání končí sněhovými převějemi. Naopak po proudu potoka dolů už téměř žádný sníh není a někde hluboko dole pod námi mezi vzrostlými smrky je vidět opuštěná salaš.
Sněhovou pláň nad táborem volíme jako ideální místo pro nafocení testu sněžnic pro MfD. Pepínovi je už líp, takže fotí taky. Probíhá to legračně, vždycky jeden model se sněžnicemi na nohách a batohem na zádech ťape po sněhu tam a zpátky jako robot, zatímco fotograf si ho diriguje do nejrůznějších póz. Ostatní ve skupince stojí opodál, pokuřují, případně ještě dožvýkávají snídani. A model se plouží dál. Věci nám uschnuly rychle, takže balíme stany, odpadky po sobě samozřejmě jako vždy zakopeme a přikryjeme drnem (Dědkova polní lopatka se osvědčila na 100%) a vyrážíme do kopce vlevo z údolí. Cestu jsme si - jak je naším zvykem - opět prodloužili ještě o výšku vrcholku nad údolím. Úspěšně jej ovšem zdoláváme stejně tak jako další asi tři vrcholky poté.
Pak se konečně dočkáváme - vlevo pod hřebenem překrásné pleso a před námi Dodjaska. Skoro sprintem vybíháme na její vrchol. Dodjaska se pro nás stává Horou odpovědí. Poprvé totiž před sebou zříme cíl naší cesty - Bliznici - a je jasný, že nejpozději zítra dosáhneme jejího vrcholu. S chutí se dáváme do oběda.
Počasí je super a nálada výborná. S Petrem pořád pořád brousíme kolem a špekulujeme, kde by asi mohla být Garpova mohylka. Člověk jménem Garp totiž v těchto místech vloni stvořil mohylku ze tří kamenů a ukryl do ní překvapení. A kdo mu napíše mail a sdělí, co se v mohylce ukrývá, dostane prý lebku pravého zakarpatského medvěda. Prošmejdili jsme, co se dalo, každý sebemenší vrcholek kolem, ale mohylka nikde. Jsem si jist, že tam kde být měla prostě nebyla. Snad ji rozkopal hladový medvěd a nebo odnesl tající sníh. Každopádně se od nás Garpovi dostalo několika nepěkných přívlastků a Petr navrhoval, že si s ním dáme v Praze sraz a zboucháme ho.
Jdeme z Dodjasky po cestě dál směrem k Bliznici, po pravé straně v údolí vidíme rozpadlou chatu Klubu českých turistů ze třicátých let, po levé po chvíli míjíme Velký kotel (tak se opravdu "po ukrajinsky" jmenuje). Civilizace se zřejmě blíží. Potkáváme nějaký ukrajinský školní výlet - asi třicet malých dětí s ohromnýma báglama - prý jdou tábořit po Dodjasku. Nedokážu si představit, že se u nás třída ze základky vydala na tři dny do hor pod stany. A pěšky!
Blížíme se k Bliznici a protože slunce se už kloní k obzoru, sháníme se po tábořišti. Po úzké pěšině docházíme do malého údolí s potůčkem, který je vydatně napájen z tajících sněhových jazyků. Usedáme s rozhodnutím, že dneska se bude spát tady. Jura nabízí skvělý čaj s mlékem ze své kouzelné termosky. Tenhle člověk vůbec je vzorem slušného a přátelského kamaráda ochotného například kdykoli nabídnout cokoli ze svých zásob. Kdyby žil v jiné době, býval by jistě šestým z Rychlých šípů. Pro jeho ochotu a (někdy až přehnanou) uctivost jsme mu začali říkat Bolton. Myslím, že se mu ta přezdívka líbí. (V podvečerní diskusi nás Wipler oblažoval svými dalšími pravdami - mimochodem nás ujistil, že nesnáší Rychlý šípy. Když uvážím, že spal s Jirkou ve stanu, který Jirka nesl sám, stejně tak jako všechno Wiplerovo jídlo a třeba i vařič... Obdivuju Jirkovu neskonalou trpělivost s tím dementem.)
Ještě než zapadlo slunce, zachtělo se nám trocha hygieny. Ponořit ovšem do potůčku nohy bylo zhola nemožné, mrazivá voda nám způsobovala bolest. Přesto (anebo právě proto) se to zvrhlo v masochistickou soutěž "kdo dýl". Každý z nás ovšem vydržel tak deset, dvanáct sekund. To bylo něco na Dědka, "vo co, že minutu?!" Ten blázen to samozřejmě vydržel, ovšem jakmile nohy zase vytáhl ven, odhopsal kousek na břeh a lil do sebe slivovici. Deset minut ze sebe nevypravil ani slovo. Změřili jsme teploměrem vodu - měla půl stupně pod nulou.
Ještě jednou věcí byl dnešní večer trochu vyjímečný. Seděli jsme do tmy u ohně a možná proto, že Bliznice byla tak blízko, trochu jsme bilancovali. Bylo jasné, že jsme se nějakým zázrakem dali dohromady, a že v tom všichni chceme pokračovat (bez Wiplera, samozřejmě). Vymysleli jsme proto základní teze pravidel Cestovní kanceláře Mirdík tours e. ser. o. a dohodli se, že za rok touhle dobou nás čekají rumunské Karpaty.
Jo a ještě něco, tohle údolíčko jsme pojmenovali Údolím pravdy. Kdo tady ovšem odhalil svou pravdu a v čem spočívala si ovšem raději nechám pro sebe.
Pondělí 7.6.1999
V noci mi byla trochu zima, ale ráno nás opět vítá slunce. Rychle vstáváme a během necelých dvou hodin skoro vybíháme nejdřív na předvrcholek s křížkem a poté i na samotnou Bliznici! Jura tam byl nejdřív, ale počkal asi pět metrů pod vrcholem na Kubase, Dědka a mě a jako Silná čtyřka jsme Bliznici pokořili společně. Po chvíli doráží i Míra a s hlasitým řevem objímá železnou triangulaci na vrcholu. Pepíno už je taky nahoře a po dlouhé době se usmívá. Je mu líp.
Fotíme sebe i okolí, užíváme vítězství, zapalujeme MSR a vaříme vodu na kapučíno, k němuž se podávají máslové sušenky Club. Nechybějí vrcholové doutníky a Startky. Asi hodinku se koupeme ve slunečních paprscích, blíž už jim letos asi nebudem. Každý si najdem nějaký ten šutr na památku a pak se s pokřikem "A co na to Češi? Jdeme na pivo!" spouštíme dolů. Na jihovýchod pod námi leží Kvasy, vesnička, která jistě skrývá nejednu hospodu.
Dolů to jde samozřejmě o hodně rychleji než opačným směrem, procházíme loukami plnými divoce rostoucích krokusů a narcisů, ani není možný nějaký květ nezašlápnout.
Docházíme až k hranici lesa a nepoučeni předchozími dny se držíme pěšinky, která zakrátko v lese končí. Svah se stává stále prudším, takže si navzájem shazujeme na hlavy ostré kameny. Teď už je to vážně průser, svah má snad sedmdesát stupňů. Vrátit se? Blbost. Vždyť seshora byly Kvasy vidět tak blízko... Jde ale opravdu o ústa. Zažil jsem na vlastní zadnici pár několikametrových zběsilých jízd. Několikrát jsem se na poslední chvíli zachytil nějakého šlahounu těsně předtím než jsem užuž nabral rychlost a letěl do údolí.
Často se dalo spolehnout jen na kus uhnilého kmenu a přitom se modlit. Nikomu bych nikdy nic takového nepřál. Nadával jsem v duchu i nahlas a cítil jsem bezmoc, zakrátko se náš had roztrhl a každý jsme se strží bojoval sám za sebe.
Po nekonečné dlouhé hodině jsem spadl na dno propasti k potoku, kde čekali jen Kubas, Jura a Mirek. Byli jsme v pralese.
Kubas se už omýval v chladivé vodě (když předtím stihl vykoupat i svůj bágl) a společně jsme čekali na Pepína s Wiplerem. Těsně před tím, než jsme nahoře vlezli do lesa, byli kousek za námi. Dědek tady taky nebyl, ale o něj strach nemáme - ten se neztratí i kdybychom se měli potkat až dole v hospodě.
Pepíno a Wipler pořád nikde. Mirek podlehl nervozitě a vydal se zpět do svahu naproti bratrovi. Zvládl tu cestu nahoru i dolů neuvěřitelně rychle, ale nikdo na jeho volání neodpověděl. Dolů prý jel opravdu pouze po zadku. Pár krásných podlitin z toho místa si dovezl až domů.
Nemělo smysl dál čekat, sice jsme o zbytek party měli strach, ale navzájem jsme se ujistili, že se potkáme buď po cestě nebo až dole ve vesnici. Vydali jsme se podél potoka dolů.
Po nějaké době jsme narazili na Dědkovy stopy, což ovšem především Mirka neuklidnilo. Byl z Pepínovi nepřítomnosti dost vedle. Došli jsme na cestu a potkali i Wiplera, který pomalu kráčel do údolí. Uź společně s ním přicházíme k místu, kde cestu křížilo koryto divoké horské říčky plné velkých balvanů. U něho trojice domorodců kmetského vzezření s velkými sekyrami ve vetchých rukách těžila dřevo. Ptáme se, jestli neviděli někoho podobného nám s batohem na zádech. Da, viděli a měl prý slamák - takže Dědek.
Taky nám pověděli, že to, co je dnes korytem řeky byla před loňskou povodní cesta do Kvasů, a že musíme jít oklikou po jiné stezce. Ochotně nás na ni navedli. Děláme na zemi z větviček šipky, Mirek píše Pepínovi vzkaz na kus papíru.
To ještě netušíme, že o kilometr dál najdu stopy Pepínových kanad od US Army - zrovna včera se s nima chlubil, takže vzorek podrážky poznávám. Podstatně klidnější míříme dolů do vesnice, Mirek však pořád nevěří a mrmlá, že to můžou bejt podrážky nějakýho domorodce a mrmlá tak vytrvale, že to Kubas nevydrží a prchá naštvaně vpřed. Do vesnice doráží kousek před námi a cestou stihne ještě navštívit brloh nějaké stařenky a podarovat ji bonbónama, za což prý obdržel hrnek kafe a mlíko.
První setkání s vesnicí je idylické, dřevěné chalupy a salaše na stráni, u každé oboroh. Podarujeme cestou děcka, která jsou z nás dost vyjukaná a už se blížíme k centru obce. Vítá nás rozestavěný rekreační objekt podobající se podobným hotelům komunistického věku ve Špindlu. Až na to, že je nedostavěný - nemá střechu, okna a na vedle stojícím jeřábu se už pár let houpá panel. Vcházíme na "glávnyj praspekt", poloprašnou poloasfaltovou cestu vinoucí se celou vesnicí. Díry v ní by nikdo nespočítal. Krátce se zdravíme s vesničanem, který vede po této "silnici" krávu (překvapení - taky pracoval u nás) a už nás vítá nápis "Restorán"!!!
Na terase roubeného a jinak zdobeného hotýlku nás nadšeným řevem vítá Dědek a hlásí, že nocleh za 1 dolar je už zajištěn a že už má čtvrtý pívo a pár vodek s bábuškami, jedinými návštěvnicemi restaurace. Pepíno je tady taky, jsme tedy komplet a Mirek samozřejmě nemá sílu bráchovi nabušit, jak celou cestu sliboval. Je rád, že je rád.
Brzy se ovšem oklepal a jako správný vůdce výpravy splnil slovo. Koupil flašku vodky, naplnil stakany a všichni společně jsme připili na zdar výpravy.
Pak už události nabraly rychlý spád. Zahájili jsme též družbu s bábuškami, dali jim zbytky našich dárečků a Dědek na oplátku dostal květ alpské protěže, i tady velmi ceněný. Ty holky ho prostě milovaly!
Objednala se druhá flaška vodky (nekupte to za sedm hřiven!), spousta piva a k večeři místní specialita - plátek masa (skopové?) s výborným zelným salátem, vejcem a chlebem. Bylo to skvělé, dali jsme si ještě každý dvakrát. K snídani jsme si objednali míchaná vejce a červené víno. Kapitalisti jedni hnusný...
Kluci šli už spát a my jsme s Dědkem, už notně pod parou, dali ještě pár vodek na baru. Bylo nám báječně, a tak se nelze divit, že se mi jen o fous podařilo odmítnout nabídku jisté místní ženštiny, která mi nabízela svatbu s vlastní dcerou. Prý "óčeň krasívaja děvuška, dólgije, zolotyje vólosy..." a studuje medicínu v Užgorodu. Alespoň jsem si s paní zatančil pár kalamajek, aby ji to nebylo líto. Kolem půlnoci jsme se s Dědkem dopotáceli o dvě patra výš do pokojů, nevím jak, když světlo nesvítilo a Dědkovu tvrzení o tom, že měl baterku dodnes nevěřím.
Úterý 8.6.1999
Ráno bylo kalné, kluci už byli na nohách a dělali si ze mě srandu, že jsem v opilosti včera daroval té paní svůj zapalovač Zippo. Šokující probuzení, naštěstí jsem ho za chvíli našel na posteli. Kdo ovšem ví, jak mám svého zippáka rád, tomu je jasný, že mě hned po ránu pěkně dostali.
Hospodská nikde, buď ještě spala nebo šla shánět k snídani ta vejce. Každopádně jsme v hotýlku byli zamčeni. Kubas naštěstí ve sklepě objevil basu piv, takže jsme zasedli do lokálu a diskutovali o tom, co dál. Nakonec se dohadujeme na Solotvinských jezerech a to už hostinská servíruje snídani včetně červeného.
Po snídani jsme každý zaplatili jen těžko uvěřitelné obnosy v místní měně. (Tři večeře, asi 7 piv a spoustu vodek, snídani a nocleh jsem pořídil asi za tři až čtyři stovky korun.) Vyrážíme směr místní nádraží, kde se stáváme opět atrakcí pro místní. Domorodí kluci se nabízejí, že naplní naše prázdné PETky vodou z léčivého pramene a po chvíli se vrací. Voda se nedala pít, byla plná síry. Za odměnu dostali tužku.
Před příjezdem vlaku ještě stíháme procházku po vesnici a návštěvu krámku, kde mi Dědek před nosem vyfoukne poslední (a asi taky jediný a pravděpodobně pašovaný) Staropramen. Kupuji Oboloň, jenže tohle pivo je snad horší než ta voda. Ještě chleba za 1 hřivnu.
Lékárník Jura donutil až slzám jednu bábušku, které na ulici daroval Acylpyrin proti bolestem hlavy. Byla mu hrozně vděčná a říkala, že je bývalá "učitělnica" a Čechy má ráda ještě z doby, když je za Československa učila.
Vlak do Rachova. Dřevěné lavice, špína nejen na podlaze. Spousta lidí. Stará paní prodává pražená slunečnicová semínka. Nejdřív kupujeme ze soucitu, pak i proto, že nám chutnají. Paní je ráda, nedostává totiž od státu důchod a s náma udělala dobrej kšeft. Nás to přitom stálo jen pár drobných. Vystupujeme v Rachově z vlaku a u nádraží stojí autobus s cedulí Užgorod za sklem. V mžiku zapomínáme na Solotvinu a je rozhodnuto - tradá domů. Jede však až za hodinu a půl, takže řidiči svěřujeme batohy a využíváme zbyly čas k návštěvě místní pošty a především tržiště. Nakupujeme šátky, kazety se zakarpatskými lidovkami, korále, plastikové obaly na pasy s ukrajinskými symboly, prostě utrácíme jako malí za blbosti. Kupuju šátek pro maminku a prodavačka nemá pár drobných nazpět. Nabízí místo nich hřeben. Nevím sice, na co mi s mým sestřihem bude, ale beru ho. Sundám z něho pár blonďatých vlasů (komu asi přede mnou drobné chyběly?) a zastrčím si ho do kapsy.
Ještě jsme stačili navštívit poštu kvůli pohledům. Náš autobus vyjíždí přesně. Trasa je dlouhá, ale s utrpením cesty z Hradce do Vinogradova se srovnat nedá. Každý totiž máme svoji sedačku. Vesele klábosíme, dopisujeme deníky, píšeme pohledy, které jistě adresátům dojdou až v době, kdy budeme doma. Konverzujeme se starým dědou, který vzpomíná jak bylo za Čechů na Zakarpatí dobře, za Sojuzu že to ještě šlo a teď že to stojí za prd.
Řidič nám před odjezdem z Rachova tvrdí, že ještě večer jede spoj z Užgorodu do Brna. Trávit noc v uprostřed města se nám rozhodně nechce, ale nechce se nám ani do Brna, takže spekulujeme a vymýšlíme, jak se dostat alespoň kousek za ukrajinskou hranici. Na Slovensku už se vyspíme třeba ve stanech někde na louce.
Naše obavy o cestu přes hranice jsou však rozehnány hned po příjezdu do Užgorodu. Jakmile jsme totiž po šesté hodině vystoupili z busu, obklopili nás ramenatí borci, kteří nabídli za deset doláčů na osobu dopravu mikrobusem do 40 kilometrů vzdálených Michalovců, a to prosím bez čekání na hranicích. Takové nabídce se nedá odolat zvlášť poté, co přihazují argument, že nám odtamtud osm jede vlak do Čech.
Ještě nám sehnali veksláky, abychom se již nepotřebné hřivny směnili za slovenské koruny. S krátkým intermezzem na hranicích, během něhož došlo k hledání Wiplerova pasu a následnému ponechání toho individua svému osudu za slovenskou východní hranicí, jsme před osmou vystoupili před nádražím v Michalovcích. Poděkovali jsme našim mafiánům za skvělý servis a s uspokojením následně zjistili, že v půl desáté nám jede vlak až do Pardubic.
Volný čas jsme strávili v nádražní restauraci konzumací Smädného mnícha a domácích "haf haf" klobásek. V půl desátý jsme nastoupili do vlaku a vydali se tak definitivně domů.
Středa 9.6.1999
Cesta vlakem byla úmorná. Smrděli jsme všichni sborem a vůbec se nedivím, že si k nám nikdo nechtěl přisednout. Vlak byl ale neskutečně narvaný, takže několik takových nešťastníků se našlo.
V noci jsme museli přesedat v Žilině a čekat přitom na náš spoj asi tři hodiny. Kubas jako správnej kosmopolita se nad vodkou v bufetu ihned skamarádil s místní nádražní lůzou, mě zase zaujala absolutní neochota, neschopnost a nekompetentnost zaměstnanců Železnic Slovenskej republiky.
Ptát se v pokladně, jestli ten náš vlak jede z Pardubic jen do Prahy nebo až do Chebu bylo zbytečné. Přednosta stanice s červenou čepicí netušil, ze kterého nástupiště jede náš spoj, a když už jsme si jisti, že z pátého a chystáme se nastoupit, dostane se nám od laskavé průvodčí na nevinný Dědkův dotaz: "Pani, prosím Vás, jede tenhle vlak na Cheb?" odpovědi "Nie, na elektrinu."
Co dodat, nastoupili jsme do správného vlaku a zasmradili si kupé natolik, že se tam nechtělo ani celníkům zkontrolovat nám pasy. Inu, když se šest chlapů pár dní neumyje...
V Pardubicích jsme přesedali a zanechali ve vlaku Jirku, který jel až do Prahy. Říkal, že se strašně styděl, když v kupé potom smrděl sám.
V Hradci na nádraží jsme se rozloučili. Mirek symbolicky předal expediční žezlo novému vůdci - Kubasovi, který byl pověřen uspořádáním Expedice Rumunsko 2000. Mirek s Dědkem šli domů, já s Kubou jsme pokračovali do Hořic, do Paky jsem jel už sám.
Na pěší cestě z Paky Nové do Staré jsme viděl ukrajinské dělníky, kterak kopou k domům plynové přípojky. Nakažen vstřícností a laskavostí jejich krajanů měl jsme sto chutí k nim na chvíli přisednout na kraj výkopu, dát si s nimi cigaretu, pokecat, jak jde život... Měl jsem ale také strašný hlad a cítil se neuvěřitelně špinavý. Tak jsem se alespoň usmál a přátelsky jim pokynul.