Home...

První doklady o lidském osídlení Podkarpatské Rusi nalézáme již v mladší době kamenné. Do země pronikli postupně Skytové a Keltové, ty později vystřídali v 10. a 11. stol. Slované z Bulharska. Začátkem 10. stol. vládl z Užhorodu území osídleném Slovany kníže Laborec. V roce 1241 byl veden karpatskými průsmyky tatarský vpád. Ten zemi zpustošil tak, že se téměř vylidnila. Od pol. 14. stol. se z východu počali objevovat Rumuni z Valašska. Z jihu pak Maďaři. Usazují se i rusínští pastevci ze severu. Za prvního historického vládce Podkarpatska lze považovat knížete Fedora Korjatoviče. Vladaři považovali podkarpatské Rusíny za pohraniční stráž a proto jim poskytovali řadu výhod. V roce 1646 - 1649 pobýval v Šáryšském potoku i J. A. Komenský.

V polovině 19. stol. přicházejí také první Čechové, lesníci, učitelé a řemeslníci. V druhé pol. 19. stol. rostla židovská emigrace z Polska a Ukrajiny. Židé prchali před pogromy a zachraňovali se na Podkarpatsku. Neměli však vztah k místnímu národnímu hnutí. Současně ze země odcházejí do Ameriky celé rodiny Rusínů. První svět. válka prošla průsmyky a obsadila zemi. Ve společném odporu proti setrvání v maď. státě se rozvinuly tři koncepce: Americko - ruská národní obrana v čele s Ivanem Pačutou uvažovala nejdřív o soužití s Ruskem, Ukrajině dávala přednost skupina biskupa Ortinského, která chtěla spojit Rusy z Haliče, Podkarpatské Rusi a Bukoviny. Autonomní Podkarpatsko, zřejmě ještě v rámci Uherska, případně jiného státu, si vytýčili za úkol Rusíni v Americkém řecko - katolickém svazu. 21. 10. 1918 přijal am. prez. W. Wilson G. Žakoviče, který mu předložil plán na nezávislost. Tento však nebyl Wilsonem doporučen. Wilson referoval spíše o připojení k jinému než uher. státu. Proto delegace navázala jednání s T. G. Masarykem a 25. 10. 1918 mu předala návrh na "spojení celého podkarpatského národa s československým státem na autonomním základě". Ve filadelfské deklaraci, kterou podepsali 26. 10. 1918 také podkarpatští Rusíni, se uvádělo, že by měla příští organizace střední Evropy řídit principem národnostním, dbajícím o hospodářské, kulturní zeměpisné a jiné podmínky. V listopadu 1918 uspořádali am. Rusíni plebiscit, ve kterém se 67 % vyjádřilo pro spojení s ČSR.

10. 9. 1919 pak byla uzavřena smlouva v Saint-Germain, podle které se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Guvernér jmenovaný prez. rep. byl odpovědný podkarpatskému sněmu. Součástí státního znaku se stal i stojící medvěd, znakový symbol Podkarpatska. V meziválečném období byly v zemi nastoleny demokratické reformy, otevíraly se nové školy, stavěly silnice a železnice, vznikaly nemocnice. Hospodářská reforma postupovala pomalu a na venkově panovala bída. To vedlo ke zvýšené podpoře Komunistické strany.

22. 11. 1938 byla konečně vyhlášena autonomie. Ale dle Mnichovského diktátu bylo již před tím rozhodnuto o postoupení tohoto území Maďarsku. 14. 3. 1939 vyhlásil sněm samostat. stát Karpatská Ukrajina. 15. 3. 1939 napadla maď. armáda Podkarpatskou Rus a prez. Hácha podepisuje protokol o okupaci Čech a Moravy. V násl. letech maď. okupace přišlo o život mnoho židů i Romů. Ti, kteří uprchli do Sovětského svazu, se ocitli ihned v místních koncentračních táborech pro podezření ze špionáže. Pozdější obsazování Rudou armádou se obešlo bez větších bojů. Koncem října 1944 vyslala vláda ČSR svoji delegaci na osvobozenou Podkarpatskou Rus. Tito byli 9. 12. 1944 násilím vyhnáni sovět. úřady. Ihned se konaly volby zmanipulované sovětskou stranu. Hlasovaly i právě narozené děti. Z voleb vyšla vítězně Komunistická strana a další vývoj byl ovlivněn komunistickou propagandou. V zemi vypukl teror proti čs. občanům. Ani prez. Beneš nenašel dostatek pevnosti proti uchování této části republiky. Jednání v tomto problému se po skončení války účastnili zejména místopř. vlády J. Šrámek, K. Gottwald, předs. vlády Z. Fierlinger a V. Kopecký. 29. 6. 1945 podepsal v Moskvě Z. Fierlinger a sovět. ministr zahraničí V. M. Molotov dohodu o anexi čs. území na Podkarpatské Rusi. 8. 8. 1945 vyšlo vládní nařízení ČSR, podle něhož se Češi a Slováci mohli vystěhovat z Podkarpatské Rusi a žádat o naše občanství. Toto bylo odepřeno jiným národnostem.

Po rozpadu SSSR byla 24. 6. 1991 vyhlášena samostatná republika Ukrajina, jejíž jednu část tvoří i Zakarpatská oblast, bývalá Podkarpatská Rus. 1. 12. 1991 proběhlo v Podkarpatské Rusi referendum, nesmělo však být použito slovo autonomie. K nové formě samosprávy se přihlásilo 78 % obyvatelstva. Výsledky referenda však dodnes nevešly v platnost.

Podkarpatský lid je bez oficiálních hrdinů, protože nemá žádné psané dějiny. Přesto své hrdiny má - loupežníky. Žijí v písních lidu, v pověstech a vzpomínání. Kdo jsou to loupežníci? Lidé s nejasnými touhami politickými a sociálními, jako je má primitivní lid. Zákon v nich vidí zločince, vrahy žháře a lupiče. A zároveň prostý lid v nich vidí výraz touhy po spravedlnosti. Jsou zhmotněním nenávisti a pomsty. Ukrajinci jim říkali "opryšky" a je to něco mezi lupičem, jdoucím jen za kořistí a mezi mstitelem a vykonavatelem sociální spravedlnosti.

Podkarpatská Rus, zejména černohorský masív na východě, dříve rozhraní Polska, Rumunska a Uher, byla jako stvořená pro pobyt loupežníků. V horách nalézali dostatek skrýší a když šlo do tuhého utekli do některého ze tří států. Historie zbojnictví a loupežnictví na PR sahá už do 15. století.

Bukovinský sedlák Mucha, který ničil šlechtický majetek okolo Haliče, se zmocnil dokonce městečka Sňatyňa a velel družině devíti set mužů. Vzorově byl zrazen svou milenkou a v Krakově umučen. Lidé prchlí z vesnic před panským útiskem, před válkou, různí zběhové a ovšem zločinci prchající před šibenicí - to jsou karpatské loupežnické sbory. Pobíjejí pány a Židy, mstí se, olupují a vraždí kupce. To trvá celé 16. a 17. stol.

Největší slávy dosahuje loupežnictví v polovině 18. stol., kdy je selský lid nejvíce utiskován. Různé války požírají hodně peněz i lidí. Rostou podmínky pro povstání proti polské šlechtě, pro "řež" z roku 1768, v níž je v krátké době vyvražděno přes 200 tis. pánů, úředníků, židů a římskokatolických kněží.

V té době se objevuje zbojník Oleksa Dovbuš - dějinně ověřený Jánošík poloninských Karpat. Roku 1738 velí skupině tzv. "černých chlapců", drancuje, olupuje kupce, židy. Vypaluje vesnice, které byly naverbovány mezi puškaře, kteří ho měli polapit. Vyšších politických met nemá, je kořistník, jeho třicetičlenná tlupa se nemění. Trestá však křivdy spáchané na nižších vrstvách, aniž mu bylo ublíženo osobně. Proti jeho osobě byla vypravena síla dvou tisíc haličských puškařů, nejčastěji se skrýval v okolí Černé hory. Zahynul roku 1745 v Kosmači zradou milenky. A jak bylo mezi opryšky zvykem - raněného Dovbuše odnesli jeho druzi na chráněné místo, nechali mu něco kořalky a tabáku a rozloučili se s ním.

O Dovbušovivzniklo mnoho pověstí. Např.: může být zabit pouze stříbrnou kulí nebo o zakopaných pokladech, které, kdyby se odkryly - oslnily by celý svět.

Až do 19. stol. vyjmenovávají prameny celou řadu dalších loupežníků. Zločinectví začíná být organizovanější. Loupežníci se objevují také mezi Židy.

Posledním loupežníkem poloninských Karpat byl Nikola Šuhaj. V budoucnosti bude Karpatsko rodit pouze lupiče nebo lidové vůdce. Nikola byl normální dřevorubec, pastýř a pytlák. Roku 1917 byl odvelen na vojnu, utekl od svého pluku z nechuti k disciplíně ze stesku po horách. Avšak četnický strážmistr Lenard Béla ho vypátral a poslal zpět. Utekl podruhé avšak se zásobou munice. Střílelo se po něm, střílel také. Zabil dva z Lenardových lidí. Stal se psancem. Válka skončila, Lenard a jeho muži uprchli, Nikola si vzal Eržiku Dračovou. Žil životem pokojného vesničana. Bída však byla horší než za války a Nikola ukradl v kolibě soudek brynzy a urdy, ovčího tvarohu. Byl usvědčen a zatčen. Eržika prodala všechen dobytek a strážmistra podplatila, Nikola uprchl. Stal se opravdovým loupežníkem. Zřídil si tlupu a přepadával vozy u cest mezi Koločavou a okolními vesnicemi. Nastal boj četníků s loupežníkem. Roku 1921 byl ve 23 letech Nikola zabit. Zahynul pod sekyrami přátel. Legendy udávají že byl kulkami nezranitelný. Motivy pro napsání románu jako stvořené. O činech Šuhajových vzniklo mnoho písní. Dodnes jsou vyjímečně ještě zpívány na poloninách.

Po pádu SSSR se Ukrajině vykročení ke kapitalismu nepodařilo. Výrazně klesla životní úroveň. Není práce - nejsou peníze. Lidé se začali činit na vlastní pěst. Společnost nakaženou sovětskou érou ovládla korupce, výpalné. Zatímco policie a celníci vybírají drobné pokuty, nedávno obletěla svět zpráva o bývalém premiérovi Lazarenkovi, podezřelému z finančních machinací. Nyní žádá Lazarenko politický azyl v USA a přitom si koupil vilu za 5 mil. dolarů. Každý bohatý člověk je na Ukrajině automaticky považován za banditu. Otázka boje proti hrabivým činitelům a mafiózním podnikatelům posloužila jako volební hit. Nejznámější "politickou" organizací, působící v bloku bývalých východních zemí Sovětského svazu je po ruské také ukrajinská mafie. Známá i u nás.

http://mhc.webz.cz/mhc/cestopis/index.htm