ukrden_mir.htm

Expedice Ukrajina 99
Vypracoval Mirdík, šéf expedice

Úterý 1. 6. 1999, Hradec Králové
Vedro, sluníčko. Od rána jsem nervózní a ještě k tomu v práci. Naháním po telefonu SDV i Juráše a ve 13,00 jdu konečně po celkem šíleným dnu, kdy nic nestíhám, domů dobalit. Chystám ještě obložený housky, vodu i ostatní proviant na cestu a snažím se vymyslet cokoliv, na co jsme určitě museli zapomenout. Nic mě nenapadá.
Ve 13,00 přichází s obrovským baťohem, vedle kterého je moje pětapadesátka s kapsami učiněná chudinka, Juráš. Dáváme řeč a čaj.
V 15,00 přijíždí autem táta, bráchu (Pepíno) už vysadil u nádraží. Tam je taky už Petr, který pokuřuje svůj tlustý doutník a SVD ( Staropacké vrcholové družstvo = SDV( SuperDaVe) + Kubas) taky ladí formu. Nakládáme a jedeme.
Na nádraží vidím tu bandu pod hodinama. Táta se ptá, co to s námi jede za blonďáka - bratranec SDV je opravdu super, odbarvenej, táta ho ani nepoznal. Petr jako vždy malebného vzhledu, slamák, sovětská uniforma v afgánský variantě. SVD rozdává expediční trička a sirky poslední záchrany, převlíkáme se. Nervózně vyhlížíme autobus. V čas plánovaného odjezdu, v 16,45, propuká lehká panika. Zcela zbytečně, autobus v klidu a spolehlivě doráží v 17,00. Úplně narvanej, k prasknutí. Než se vzpamatujeme, nacpe se do něho bleskurychle ještě několik dalších Ukrajinců z Hradce. S profesionálním zájmem studuji možný počínající srdeční záchvat řidiče, když nás šest vidí. Chvíli nevěřícně zírá na řádně předplacené místenky. Naše bágly rve z posledních sil do zadních dveří, nás do předních a vyjíždíme.
Stojíme v uličce, koukáme jako trubky, v šoku, neschopni myslet. Je příšerný vedro, uvnitř žádnej vzduch. Jakožto vedoucí se vzpamatovávám první. Nenalézám odpověď na otázku: "Jak se dá vydržet cesta ve stoje tak 15 hodin?" Deru se dopředu a řvu na řidiče i průvodčího, vyhrožuju. Začíná se něco dít. Během hodiny se přerovnáním baťožiny uvolňuje jedno místo na zavalených zadních sedadlech. SDV si sedá tam, Kubas pak ke stropu autobusu na kompaktní hromadu stlačených věcí a SVD začíná bleskurychle s aklimatizací. Okamžitě se oba skamarádí s tetovaným námořníkem a pijí jeho vodku ďábelskou rychlostí. Tak ty dva mám z krku, za chvilku jsou oba vysmátí a v pohodě. Zato průvodčí je zcela udiven mou trvající nespokojeností. Volí jinou taktiku. Jdeme teď oba po lidech bez místenky. Během chvilky odhalujeme a usvědčujeme jednoho vpředu, k mému údivu ho nevyhazujeme v zatáčce anóbrž ho necháváme stát v uličce a Petr si sedá. Další vyšetřování je tvrdý. Mladý páreček, který jsme vystrnadili z jejich míst, nás až do konce cesty zjevně a zcela okatě nenávidí. Pepíno a Jura znaveně dosedají. Konec, pro mě místo prostě není a vybručet si pro sebe místo řidiče si netroufám, tak velkej autobus jsem ještě neřídil. Jsme celou dobu samozřejmě středem pozornosti, začínáme si zvykat. Nápis "Expedice Ukrajina 99" na zádech je jasnej - mají nás všechny za nebezpečný blázny a raději dělají, že nerozuměj, neslyšej. V uličce stojím já a ještě asi 9 Ukr. Dostáváme všichni prkýnka 60 x 10 x 5 cm potažená kobercem. Zkušení Ukr mě vyvádějí z omylu, není to za trest na řidiče a průvodčího, ale položením mezi sedadla do uličky hbitými prstíky bidílko sobě vytváří. Je mi už všechno jedno a následuji příkladu. Je asi 18,00. Tlačí to hrozně, ale moje sedací plocha je po letech studia ocelová. Tomu říkám cestování, co by jste taky v dnešní době chtěli za 690,- KČ. Motorest kdesi na Moravě, záchod, pivo, foto.
Na český hranici stojíme hodinu, to než se ti naši kluci celnický dodívají na televizi. Chovají se, blbečci, dost arogantně.
To Slováci tak líný nejsou. Okamžitě přikvačí a chtějí zcela férově 2000,- KS na ruku za celej autobus, nebo nám ho obrátěj vzhůru nohama. Všichni Ukr se skládají, nám se po našem výstupu nikdo neodváží říct.

Středa 2. 6. 99
Cesta přes Slovač bez dojmů, zahlídnul jsem jen ve tmě nějaký hory. Po 7 hodinách mě na bidýlku střídá Juráš, 4 hodiny spím. Pak jde na bidlo Pepíno. Začínám se nudit.
Druhá slovenská hranice je nechutný monstrum. Vyženou nás všechny do odbavovací haly jak na letišti. Čekáme, za chvíli přichází celník a s kamenným výrazem kontroluje pasy. Stojíme ve frontě až na konci a zraje v nás plán. Pepínovo "dobrýý dééén" je pro něho jako kýbl studený vody. Až u SDV se vzmáhá na otázku: "Odkial ste prišli? Z něba?"
Ukrajinská celnice je super. Rozhledny, závory, ostnatý dráty, zátarasy, samej voják. Všechno jde ale jako po drátkách, žádnej prostoj - jó, to se hned pozná režim! Autobus předjíždí čekající kolonu. Odbavovací hala, kontrola pasů a u nás i pozvání ( sehnali jsme si ho předem za 7 USD, ale je daleko rozumnější jet " služebně"). Pojištění ani jiný úplatky, ze kterých jsme měli předem strach, nikdo nechce. Další skvělý zážitek - zcela nadšen se řítím přes celou halu k pánským záchodům, zamčeno, otáčím se a zjištuji, že mě celou dobu všichni Ukr sledují se zájmem a pobaveným pohledem, spokojeně se chechtaj. "Tady jste už na Ukrajině chlapi", říká krásnou češtinou jeden z nich. Začíná nám to docházet. Při kontrole pasů nechtějí Petra pustit dál. Zjišťujeme, že nikdo z nás nevypadá podle fotky, ale Peťas se evidentně nelíbí ( ani se nedivím, vypadá jako Banderovec). Nakonec Petra nejen nezavřou, nezastřelí, ale dokonce ho i milostivě pouští do země zaslíbené. Za hranicí skulptura jak panelák, zcela unešen ji komentuji slovem partyzán. Nevím proč, ale získávám tím sympatie všech našich ukrajinských spolucestujících ( vyjma toho párečku). Oni vůbec po těch pár metrech doma nějak všichni roztávají.
Užgorod = díra. Nádraží, 1/3 Ukr vysedá, první stánky a veksláci. Zcela zblblí z jiných cestopisů a zpráv o Ukrajině se bojíme vysednout a hlídáme si majeteček.
Mukačevo = neskutečná díra, všechno rozpadlé, silnice jako tankodrom, nepřeháním. Vysedá další 1/3, do autobusu lezou žebráci a nějaká baba s koblížkama. Opevnili jsme se v zadní části a statečně odoláváme náporu.
Cestou do Vinogradova potkává náš řidič (Ikarus) místní linkový autobus (?) a za nám neznámou částku v hřivnách nás hbitě prodává. Už nám to ani nepřijde. Zbytek cesty jedeme ve fantastický plechovce. Nádraží na okraji Vinogradova je velmi malebně vyhlížející místo. Štěrk, samá boule, bouda a před ní dvě tyče zaražený do země s čísly 1 a 2, amplion, dvojkadibudka. Kolem rozpadající se domečky. Kámošíme se s naším řidičem, který má teď pauzu. Vymlouvá nám vlak, prý hrozně smrdí a zjišťuje za nás, že autobus do Teresvy jede už za hodinu. Pídíme se po možné výměně USD za hřivny. Naše dětská upřímnost a bezelstné, sympatické tváře jeho i babku v boudě zcela odzbrojují. Svorně nás varují před jakýmkoliv kontaktem s městem, natož s jejich Vinogradovem a doporučují bez výhrad venkov. Lístek do Teresvy je teď ze známosti za 1 USD. Do rozlámaných těl doplňujeme stravu a tekutiny. SDV je vyslán s velmi nebezpečným posláním směrem ke kadibudkám. Vrací se zcela zdrcen. Dle jeho komentáře se obě liší jen popisem na dveřích a množstvím červů pod prkýnkem. Je vidět, že tento otřesný zážitek na něm nechá nesmazatelné stopy, naštěstí jen psychické. Podarováváme babku v kase sušenkama. Pěknou chvíli ji trvá smíření se s tím, že je to zadarmo (jako u Bédi Trávníčka a mého idola Přemka Podlahy) a znovu nás, teď už dojatě, ujišťuje, že stejně někde dostaneme přes hubu a všechno nám seberou. Je milá.
Přijíždí opět Ikarus, je sice narvanej až po střechu, ale už jsme se aklimatizovali a taková drobnost nás přece nemůže rozházet. Amplión hlásí odjezd, "bístro, bístro" od průvodčího, jsme nacpáni do zadních dveří a jedem. Můj baťoh poznává zblízka nebezpečnost Pepínových sněžnic a je lehce natržen. Na sněžnice jsme v tom neuvěřitelným horku náležitě hrdí už z Hradce, jsou jako pěst na oko a budí zaslouženou pozornost. Je to Kubasova akce, testovat je pro MF Dnes.
Cestou Kubásek haraší s jednou Ukrajinkou za vydatné pomoci místního stárnoucího donjuána. Ten se nakonec osvědčil jako informátor a průvodce. Při zastávce v Chustu vybíháme s Kubasem po zuby ozbrojeni do avizované ofic. směnárny na nádraží, bez úspěchu, "něpremává". Jdeme tedy s naším novým známým do tržnice, bazáru, kde máme pod jeho vedením během chvilky dokonalý servis. Měníme USD v kurzu 1: 3,95 s neuvěřitelně špinavým cikánem a jeho ženou. Za každýho z nás třicet. Kubas má jednu ruku plnou dolarů, druhou hřiven, obojí najednou hbitě přepočítává, ta cikánka mu do toho kecá a on si ještě stíhá domluvit rande s mladou Ukrajinkou od vedlejšího stánku. Jen tak, aby nevyšel ze cviku. Teda vážně nevím, co s ním udělá týden bez žen v horách. Fofrem zpátky do autobusu a už jedem. Nálada je skvělá, zatím jde přesně všechno podle našeho očekávání, tohle jsme si od naší expedice slibovali. Je pořád neuvěřitelný horko, už není nic, co by se na nás ještě dalo propotit. Na chvilku vypínám, ale stačí to k tomu, abychom u Teresvy přejeli most.
Vysedáme až ve vesnici a musíme zpátky asi 2 km. Návštěvou místního "Tuzexu", kde prodávají lopaty a krumpáče zjišťujeme, že do Dubovojeho prý už úzkokolejka nejezdí, loňská povodeň ji vzala. Jede tam autobus, ale pokaždý podle jiný strany řeky. Teď je prý podle domorodců na řadě ten na pravým. V plný polní vyrážíme. Cestou do Beděvlji, jen asi 3 km, je nám jasný, že se ty baťohy prostě nedají unést. Kupodivu nás to dost rozveselí.
V Beděvlji jest gastinica! Jsme zcela vysušení. Černigovskoje, lahváč za 1,35, je paráda. Pro velký úspěch opakováno. Autobus totiž sice jede, ale ne do Dubovojeho. Všichni místní jsou udiveni. Ten správný, a to tu přece každý ví, právě teď jede po druhém břehu Teresvou a další stejnou trasou přesně za 2 hoďky. Taháme z báglů zásoby a při tom si vybíráme místního chlapce zametajícího dvorek za terč dobrých skutků. Je záhy zavalen dárky a je z toho v šoku. Zadarmo? Jen tak? Nechápe. Po jídle doutník - teda řeknu vám, to je teda věc. Každej s náma kamarádí. Místní nějak vůbec nechápou, co je to turista. Významu slova jo, ale ne nás. Nejsou schopni pochopit, proč jdeme do hor ( mimochodem, odsud ještě vůbec nejsou vidět), proč tak daleko ( vždyť tam je sníh, medvědi, nejsou tam lidi a vůbec...)? Po odpočinku jdeme zpátky k Teresvě. Cestou Kubas přemlouvá dvě mladý Ukr k výletu do kopců. Já se z něj snad zblázním.
Čekáme na autobusový zastávce před Teresvou, zatím jde celkem vše podle plánu, ale ta úzkokolejka mě mrzí.
Kanárkově žlutý autobus přijíždí na minutu přesně, obligátní "bístro, bístro" a jedem. Je ještě menší a ještě rozpadlejší než ten do Vinogradova. V naprosté euforii jedeme jak na lodi v pěknejch vlnách vstříc horám. Jedinej stojím a hlavou v pravidelných intervalech proti své vůli třískám o strop. Krajina se prudce zvedá, zákruty řeky jsou nádherný. Fotit nemůžeme, okna nejdou otevřít. Dubovoje, hledáme hospodu, jsme vykázáni z cukrárny a až pak nacházíme to pravé. Pivo Oboloň je točený a studený. To je vše hezké, co se o něm dá říci. SVD doplňuje zásoby kuřiva o místní speciality. Blíží se večer. Ještě strkáme nožičky do řeky a u mostu od levýho břehu prudce vzhůru. Na pár dnů se loučíme s civilizací.
Přešel nás humor. Neskutečně zpocení, zcela bez dechu a z posledních sil vylézáme na kopec nad vesnicí. Pochod trval jen asi hodinu. Ležíme všichni v trávě a nemůžeme se vzpamatovat. U první salaše to rozdejcháváme, kámošíme s majitelem a ten nám za cigáro ukazuje takový místo pro tábor, kde mu to nebude vadit. Jedinej rozumnej návrh je sežrat co nejvíce zásob. Původní, zakopat hned tady půlku báglu, jsme zamítli. Jirka leží stočenej do klubíčka, je úplně hotovej. Tvrdí, že je to Oboloněm. My máme strach, že kondičkou. Stavíme stany, Juráš jde spát. Děláme sice oheň, ale dlouho nám ta romantika nevydrží a jdeme taky chrnět. Každej začíná mít strach z toho, co nás čeká. Sršíme strojeným optimismem. Ty plechovky fazolí v bříškách se hlasitě probouzejí, my usínáme.

Čtvrtek, 3. 6. 99
Vstávám v 6,00, Peťas k mé velké radosti taky. Po hodině hledání vody ve vedlejším údolí to vzdáváme, jen potok, asi jsme včera tomu bačovi špatně rozuměli. Po návratu děláme bordel a budíme ostatní. Velká snídaně, balíme, je asi 9,00 a vyrážíme. Jirka je jako rybička. Sluníčko neúprosně pere.
Cestou nás chvíli doprovázejí dva bačové, jdou na seno, a říkají nám o studánce. Jeden z nich s dojetím vzpomíná na vojnu. Sloužil u raket a ochotně nám ukázal kopec odkud na nás mířili v 68. rachejtličkama. Vysvětluje, že to nebylo na nás, ale na "prognílij kapitalízm" a je na to taky náležitě hrdý. Ještě výš potkáváme tři chlapy, kteří se baví tím, že jednoho ze dvou koňů, které vedou, kopou do zadku. Když on zase na oplátku bravurně složí kopytem jednoho z nich, bavíme se my. Podarováváme chlapíky hračkama pro děti a cigárama k jejich úplné spokojenosti. Brácha zůstává dost za náma. Došli jsme až na vrchol nejvyššího kopce viditelnýho z Dubovojevo a nazýváme ho San Pedro. Teda Petr, který tady byl první. ( Tady taky začala naše mánie přejmenovat co se dá.) Už cestou nás optimismus přešel, málem jsme všichni chcípli. Hory teprve začínají, vítejte na polonině Apecká. Dokonce jsem po cestě kvůli jeho hlemýždímu tempu i bratra opustil!
Úplně hotovej nahoře schazuju baťoh a chce se mi vyčerpáním brečet, ale nebrečím! ( Protože ještě víc se mi chtělo zvracet, ale nezvracel jsem, protože nebylo co.) Ostatní na tom nejsou o moc líp. Fotím SDV s Jurášem a vracím se pomoci Pepínoj. Brácha vypadá jako zpráskanej pes. Vynáším mu baťoh, asi 500 m za křížkem zakládáme obědový tábor a vlevo dole pod svahem nacházíme dle rad bačů i vodičku,charóšaja vadá. Trochu nás sice znervózňují podivná malá stvoření s nožičkama, ve vodě plavající a hbitě do našich nádob vklouzávající, ale ne zase tak moc. Vodu pro jistotu dezinfikujeme.
Ohromě jsem všechny pobavil záměnou tablet A = desinfekce s chlórem a B = za hodinu po A pohltí ten zápach. V naší vodě byl naopak nejprve pohlcen neexistující chlór a až následně proběhla dezinfekce. To byl ale smrad. Oběd byl fajn, malé plynové vařiče každý zná, ale takový MSR - to je teda dělo. Benzín je benzín a plamenomet je proti tomuto výtvoru prd. Ještě dnes jsem se panického strachu z tohoto vařiče nezbavil, ale v rukou Kubáska s Davídkem to byl koncert. Dlabanec jsme zakončili kořalkou. Lékař výpravy, to jako já, byl velmi důsledný při pravidelném užívání této medicíny pro dobro našich střeva a to 3 x denně. Máme strach z průjmů. Pepíno se od nás konečně naučil balit baťoh a vyvážit si ho na zádech. Je z toho celej vedle, jak pěkně mu to všechno funguje.
Je tu nádherně, krásná krajina a ohromně vstřícní lidé, ale naštěstí ne vlezlí. Dokud je sami neoslovíte, nechají vás být. Ke kontaktu stačí cigareta, hračka pro dítě, nebo cokoliv jinýho. Zpočátku jsme všichni trpěli zvláštním studem, báli jsme se je tím třeba nějak urazit, ale oni jsou fakt hrozně chudí.
Kráčíme dál a po další zastávce už nemůžou Kuba s Petrem vstát pod tíhou baťohů, všichni okamžitě schazujeme ze zad ty své a zuřivě je fotografujeme, press foto. Potkali jsme Zil a chlápci z něho zase nemohli pochopit to samý, jako všichni místní. Museli jsme jim znova a znova opakovat, že skutečně jdeme sami a bez "aružija" do hor a nejen přes Apeckou, ale dokonce i přes Svidovec. Když poznali, že nás od našeho plánu neodvrátí, že s nima zbytek dovolený odmítáme propít v údolí, zakončili debatu argumentem, že se to prostě ujít nedá. To zarazilo zase nás.
Šli jsme dál, SDV dokonce se svým novým kámošem chroustem. Přistál si kliďánko na jeho tričku, vezl se a odmítal zatvrzele slézt, nebo mu dokonce s čímkoliv pomoci. Pěkně si spolu pokecali. Je večer a my jsme dorazili na konec horní hranice lesa, před náma je už jen holá polonina. Zahazujeme baťohy, převlíkáme se jako při každý zastávce do suchejch triček a jdeme doprava dolů do údolí, kde vidíme zcela novou salaš. Bratříme se s osádkou ( ta ještě umí rusínsky) a gazdou ( ten už jenom huculsky). Cestou sem jsme se navzájem ujišťovali, že rozhodně nic ochutnávat nebudem, nejsme přece blázni a nebudeme nic riskovat. SDV do toho šel první a tak za pět minut všichni baštíme kozoovčí sýr, brynzu s chlebem a solí, zapíjíme syrovátkou a prokládáme pořádnejma stakanama samohonky. Podarováváme všechny kolem a gazda nás šokuje tím, že za večeři nic nechce. Dáváme mu zatím 10 hřiven a chceme přidat, ale on je zjevně vyděšen, že je to moc. Ještě přidává sejra na cestu a omlouvá se, že voda ze studánky bude až za chvíli, právě čistili a je ještě kalná. Až se vrátí stádo a budou dojit, pošle pro nás kluka. Ten se jmenuje Vasja, je mu tak 10 a evidentně se stáváme jeho oblíbeným teamem ( postupně nás stáhne o propisky, hračky a samolepky, přejde na cigára a na rozloučenou dostane i prachy). Na kraji lesa stavíme tábor ( tábor, žádnej camp - je vidět, že jsme všichni ještě ze starý školy). Vasja nás za chvíli odvede zpátky k salaši, stádo se vrací. Kubas zkouší kontakt se stádečkem koní se hříbaty, které se vynořilo z padající mlhy, ale Ukrchlapi ho varujou před pokousáním. Sledujeme dojení, SDV se kamarádí se štěnětem, krmí ho sladkostma a málem přichází o kalhoty. Petr se chtěl přátelit s tatínkem psem, ale ten po něm dost vyjel. Místní pastevečtí psi jsou vostrý. Bereme vodu a jdeme nahoru, začíná totiž pršet. Chlapi nás ještě varujou před medvědem, nejsou si jistí, kde právě teď je. Minulou zimu jim vlezl až do salaše a sežral jim oba psy. Mají z něho docela vítr. Zato z vlků si tady nikdo nic nedělá. Je jich už málo a podle nich prej jen poznáš špatnýho psa, dobrej na vlky stačí a neztratí ani jednu ovci. Na rozloučenou nám hřebec názorně předvádí odkud že se to berou hříbátka.
V táboře kluci rozdělávají oheň a já jdu s Vasjou na kopec, že prej mě ukáže cestu. Vracíme se až za hodinu, já úplně mokrej a vůbec nemám odvahu klukům říct, co nás čeká. Jestli tohle přelezem, jsme vážně dobrý. Fazole s chlebem, salám, čaj, slivovica, doutník. Žijeme tu zdravě. Jo a mám vlka, v tříslech, zlatej Aviril baby. Padá hustá mlha a nepřestává pršet. Zalézáme do stanů, ale spát se nám nechce. Rozsvěcujeme a začínáme ( já, Petr a SVD) psát deníky, poprvé za cestu. Je u toho srandy kopec, fůra keců a pokřikování. Kluci píšou postupně a já zpětně. Petr jak ho napadne.
Zpátky k dnešnímu dni. Je tady fantastická krajina, spousta brouků - chrobáků, různejch střevlíků. Taky spousta kytek - hořce, lány divokejch narcisů... Začínáme být taky celkem solidně špinaví. Problémem je orientace. Mapa 1 : 200 000 je na prd, ta z první republiky též a jiná není. Průvodce je málo podrobnej a místním je to jedno. Moc ty hory vlastně ani neznají, zajímají je jen ta místa, kde mají pastviny. Ti starší si dokonce s mapou vůbec nevědí rady ( nevím jak mohli vyhrát Velkou vlasteneckou, možná vlastně právě proto, nebo mě tak napadá - nejsou to tady vlastně všechno Vlasovci?).
Petr má na baťohu teploměr, tomu říkám výbava.
Bordel je taky s časem. Letní či zimní středoevropský, nebo kyjevský? Vždyť je to jedno. Dopsal jsem a jdu spát. SVD se panicky bojí medvědů. Dávám jim užitečnou radu nechat otevřený obě předsíňky u jejich Penguina, medvěd pak ve tmě jen projde a ani si jich nevšimne. Už jakoby z dálky ke mně doléhá hlas Kubáskův: "Jestli jen tak prší, je to dobrý, ale jestli je to začátek povodní - tak to jsme tedy pánové v prdeli,". Dobrou noc.

Pátek, 4. 6. 99
6,00, budím se. Neprší. Super. Všechno kolem je ale mokrý, stan navlhlej. Peťule otevírá očičko, vstáváme. "Jen aby někdo z nich nevylez a nedal nám přes hubu!" filozofuje. My ranní ptáčata to holt nemáme na světě jednoduchý. Rozkládáme igelitový ponča a začínáme na nich balit. To, co jsme stačili odjíst dorovnala váhově voda. Zásoby pitný vody doplňujeme u salaše, dezinfikujeme. Na rozdíl od té včerejší je dnes po dešti bahnitá. Jdeme snídat. Definitivně se loučíme. Vasja je učenlivý hoch a na rozloučenou si bere hned 3 cíga, celkem slušně se rozhulil. Po snídani vyrážíme, ostatní už zase s optimismem. Já bez, včera jsem to všechno viděl. Ještě že je hustá mlha, budou to dostávat po kouskách. Nad táborem začíná skutečná polonina, už jenom samá tráva. Jdeme do strmýho kopce, první je nahoře Jura, LOS GEORGEOS, a pak po rovince doprava. Míjíme stádo koní. Objevilo se a zase zmizelo v mlze, jen tak. Fotíme. Dneska jdu s bráchou vzadu i když to jeho pomalý tempo je úděsný. Cestou po hřebeni potkáváme huculskýho baču s klukem, orientuje se stejně těžko jako my, ale nakonec nám ukazuje směr. Zase nám tvrdí, že to nepřejdem. Docházíme k prvnímu sněhovýmu poli, musíme po něm doleva. Uklouznout by znamenalo parádní klouzačku tak 0,5 km do údolí. Sestupujeme pozvolna dolů k malýmu jezírku. Pauza, pak strmej svah nahoru. Chvíli se pokoušíme zmateně traverzovat, ale pak si začínáme hrát na Zil ( = na všechny 4, redukce a kolmo nahoru, tak hodinu v kuse), směr Tempa. Dál mám okno, zbyly jen zmatené obrazy - žádnej dech, záda, nohy, ...
Těsně pod vrcholem leží několik lidských trosek, kupodivu jsme to my. Nevíme kudy dál, nějak to podle mapy vůbec nehraje. SDV jde bez baťohu na kopec na jih, Peťas a Jura dolů na sever, ostatní chystají proviant. Až mnohem později jsme zjistili, že tím Tempu vlastně zdolal jen SDV, SAN DAVIDOS. Kousek od nás je sněhovej převis, jdeme se koulovat. Zvedá se nám nálada. Rozdovádění, jako na školním výletě, jdeme dál. Po 200 m naprostá deprese... Buď jsme někde úplně jinde, nebo to hrozný údolí ( nevím čí přesně to byl komentář tak výstižný, "údolí jako prase") není na mapě. Vsázíme na druhou možnost. Za ním z mlhy vykoukla pro nás v tu chvíli obrovská hora, snad Ungarjaska. Začínáme rozvíjet krizový plán jak přejít tu horu a rovnou se za ní spustit k Usť Čornej a končit, jak ji rovnou pro jistotu jen obejít...
Když už to vypadá na volání "mamíí, mamíí" vracejí se nám síly. Ten sestup je dost hroznej. Brácha přestává komunikovat. V půli sestupu se ti vepředu "moudře" rozhodují neklikatit se po cestě, ale napálit to přímo dolů a ještě k tomu lesem. Ale není to les, milé děti, to jen jako les vypadá, je to prales a je tu jen k tomu, aby maskoval hroznou strž. A tahle strž je, nebojme se toho slova, v podstatě kolmá a navíc se sutí. Brzy si osvojujeme nový systém. Odskok, doskok a brzda o strom. Blbý je jen, když je ten strom ztrouchnivělěj a brzda selže. Začíná mě to bavit, že by skrytý masochismus? Trvá to asi 2 hodiny a nemá konce. Každej z nás zapomíná na nějakej blbej baťoh na zádech, máme jiný starosti. Já se například dostávám od ostatních moc doleva a dolů, zkouším se k nim vrátit. Hrabu si to všema čtyřma a sunu se jako šnek, někdy i padám zpátky. Najednou nad sebou slyším klidný hlas: "Tak co Míro, jak se ti šlape?", po chvíli přemýšlení soudím, že to není hlas tam zezhora a vzhlédnu. Von si tam klidně sedí na kládě Juráš, popíjí z nerezový termosky čaj s mlékem a s nesmírným zaujetím mě pozoruje. Poprvé lituji, že nejsem ozbrojen.
Vedou nás dva experti, Kubas a Petr. Slibují nám furt nějaký sedýlka na který prej už už narazíme a půjde se nám líp. Nevím vůbec co to je, proč na to máme sakra narazit a už vůbec nechápu, proč se nám po tom půjde líp! Nemůžu dál a konečně spolu s ostatními padám do koryta potoka. Jsme na dně, obrazně i doslova. Tak jsem si poprvé v životě sáhnul až na dno svých sil. Drápeme se každej jak umí do posledního svahu, nad ním les prosvítá. Nahoře zjišťujeme, že tudy vede ta pohodlná cesta, kterou jsme opustili. Jsme úplně hotoví, schazujeme baťohy, jíme. Za chvíli se objeví ten divnej úkaz, kterej se pak opakoval znovu a znovu - chce se nám jít dál! Teď už to snad horší být nemůže! ( Ale může, ale nepředbíhejme.) S pubertálními vtípky a s chechotem jdeme nahoru. Po cestě je to teď pro nás jako nedělní výlet a v pohodě si vykračujeme až do večera, stoupání nám nevadí. Míjíme nafouknutou kozu s prokousnutým vazem.
Nacházíme krásnou loučku v lese a stavíme tábor. Najednou svítí ještě asi hodinu sluníčko, pak zapadá. Sušíme. Nastává neskutečná žranice. Rybičky, sýr, ovčí sýr, chléb, špek, cibule, paštika, gin a olivy...
Sbíráme dříví a pod jedním nacházíme krásnýho mloka.
Voda? Nedaleko je potok. Kašlem na dezinfekci.
Kláda za táborem je určena jako latrína a je terčem častých návštěv. Ubrousky na prdýlku pro miminka Johnson and Johnson jsou super. Trávíme bezva večer u ohně a vedeme řeči, sušíme. Tričko Královský lev, moje tričko, hoří (jasný woo-doo, Hradecký pivovar se po našem návratu domů zavírá). Podle čistě zlikvidovanýho vazu tý kozy odpoledne tipujeme rysa a Petr vzpomíná, že viděl v televizi, jak ho lákají do pastí na rybičky, ty prej on miluje. Dochází mi, že jsem jich dnes snědl celou krabičku a olej jsem vylil přímo za naším stanem. Raději to nerozmazávám. Koušou nás nějaký blbý mouchy, asi je tu blízko pastvina, kousek nad náma řídne les. Jdeme do stanů a spisujeme. Úděsně mě bolej nohy. Kanady jsou sice malebná obuv, ale jdu v nich naposledy. Taková romantika je na prd, koupím gore-tec. Utahaný, ale ve výborný náladě jeden po druhým usínáme. Začali jsme si věřit, že tu cestu zvládneme. Nejčastěji pronesenou větou dne se stává: " Já su tak ščastný".

Sobota, 5. 6. 99
K ránu nás budí pořádný hřmění, je pěkně zataženo, prší. V týhle bouřce nemá smysl ani vylejzat. Jsem vzteklej a rozladěn ještě na chvíli usínám.
Za chvíli se budím, je skoro tma. Prší. Všichni ostatní spí. Znovu usínám, to se mi už dlouho po ránu nestalo.
8.30, vzbudilo mě sluníčko. Jdeme do toho. Fofrem balit, snídat a vyrazit. Konec lesa, strmý stoupání a jsme nahoře. To blbý údolí máme za sebou, vzhůru zpátky na poloniny. Vytekla mě nová buzola. Ještě znovu krátký klesání úplně vodou nacucaným lesem. Všude je hustá mlha, viditelnost tak 10 m. Paráda. Najednou z mlhy vyskočí pes a těsně před tím, než nás zahluší někdo tiše pískne a je v pryči. Koukám jako puk a ejhle, z mlhy na nás vykoukne bača. Za cigáro dostáváme info, pak mizí v mlze. Jdeme dobře, někde vysoko nad náma je skutečně Ungarjaska. Pes se na mě na rozloučenou podívá velmi významně, něco jako - já si na tebe stejně někde počkám! Jdeme po cestičce dál, baču necháváme za sebou, stoupáme a dostáváme se zase konečně k horní hranici stromů.
Začíná polonina, hroznej krpál, samá tráva a mlha. Je vydán jasný pokyn - nahoru každej sám, kolektivní sporty jsou na nic, sraz až na vrcholu, zabloudit se teď nedá. Z mlhy se opět vynořuje ten samý bača, fasuje cíga a beze stop mizí, stádo slyšíme vpravo. Nechápu kudy se dostal před nás. Svah je to šílenej, úplný schody. Vždycky uvidím, mlha tady řídne, tak 50 m nad sebou jakobykonec a když tam z posledních sil vylezu dtto.. To se asi 15 x - 20 x opakuje. Pepíno je hotovej, ale hrabe statečně.
Nahoře zastávka. Kubas sprintuje na kopec doleva, SANT GIACOMMO, Pjótr doprava, SANTA MONICA. Docela mě začínají štvát. Procházím tedy skrz jejich výškový tábor a hrabu dál. Míjím jezírečko, TOMASSEE a pokořuji další vrchol, JANASBERG. No a jelikož před mou ženou se má i mlha na pozoru, stejně jako já, trhá se a je tu sluníčko. Oběd, koluje Rum.
Přestává mě poslouchat indikace na zrcadlovce. Brácha jí kontroluje a jemu to v ruce funguje!? Beru to já a zase nic, bráchoj jo, mě ne, bráchoj zase jo, mě zase ne. Drží dokonce můj (!) foťák v ruce, já nahlížím a jo, pak v mé ruce nééé!!!
Ještě že jsem celkem stydlivý hoch a bylo mi žinantní rozflákat ten blbej krám vo šutr před očima kamarádů...
Dál je to už naštěstí klasická hřebenovka, je tu pěšinka. LOS DUOS, Ungarjaska se stává SANTA BOHUNKOU. Družstvo A ( SVD + Jura a Petr) žene kupředu a hodnej Míra zůstává vzadějc se šnečkem Pepou. Cestou poprvé procházíme místním slejvákem. Je to fakt fofr. Najednou leje a než se stačíme opláštit jsme mokrý. Naštěstí to trvá jen chvíli. Pohodovej pochod a uhne-li na chvíli mlha v údolích po obou stranách hřebene je tu moc pěknej výhled, z tý nádhery si až ucvrkáváme. Je tady všude ještě dost sněhu, ale hřeben samotnej naštěstí už čistej. SDV měl vpředu trochu krizi, proto s nasazením zdolal další vrchol, zarazil mu do srdce vlajku, podupal, poplival a nazval PIK BOLŠEVIKA. Další dvojvrchol se stává VĚTROVEM a SANTA ELIZABETHOU. A konečně i bratr lstivě pokoří horu, kterou A-družstvo obešlo a má svůj LOS PEPINOS. Ještě dál je JARUŠKA. Pohoda končí, další stoupák, oddych, EL PENGUIN. Mysleli jsme, že to je Dodjaska, ale moc jsme si fandili.
Blíží se večer, žádný místo k táboření není vidět a obloha se znovu tak nějak divně mele. Ve velký dálce vidíme salaš, ale asi to není salaš, protože jede. Je to Zil. Vpravo je velký údolí, ze sněhovejch jazyků se tu dolů řítí spousta potoků. Je ale dost příkrý, na tábor se nehodí. Obcházíme ho po pravý ruce, míjíme křížek a doufáme že ta hora vepředu je už konečně Dodjaska. Najednou nás bere tak neskutečná bouřka, že je ve všech rázem malá dušička. Blesky nám začali najednou švihat rovnou nad hlavou. Vracíme se dolů a fofrem se koulíme do údolí vlevo. Všude je voda, proudy vody, není nic vidět.. Shazujeme náklad na hromadu, tu přikrýváme igelitem a čekáme. Naštěstí to trvá jen tak hodinku. Stojíme tu jako zmoklý slepice.
Viditelnost se lepší a to údolí před náma je prostě kýč. Plac jen tak 50 m, ze tří stran skoro kolmá stráň, tak 200 m a nahoře se sněhem. Dole jen tráva s ostrůvky zakrslé kleče. Ze sněhu se sbíhá snad deset potůčků, které se dole spojují v dravej potok. Ten na volné straně nabírá rychlost a řítí se zpěněnej do dalšího údolí. Všude pod okrajem sněhu lány kytek. Rozkládáme tábor, všechno máme mokrý. Ač máme každej baťoh jiný značky, jsme na tom všichni stejně, všechny propustily. Jedinej Jura a já jsme v suchu, nepromokavej obal Tatonka je super. Jen jsem ho špatně nasadil a jedním místem mi tam zateklo - akorát na spacák, náhodička. Je nám hrozná zima, bráchu ženu rovnou spát, je celej zelenej. Snažíme se udělat velkej oheň. Teď jen vsuvka ke všem našim táborům. Ráno vždy beze stop!!! Ohniště přikrytý zpátky vyřízlejma drnama a odpadky hluboko zakopaný armádní lopatkou. Dost si na tom zakládáme.
Jdu páchat hygienu. Začínám nohama, ale voda je neskutečně studená, nechávám toho. Beru mokrý ponožky do mokrejch bot a na sebe jediný suchý prádlo co mám - to do spaní. Ostatní jsou na tom stejně. SDV tu pobíhá v tričku a dlouhejch elasťákách ozdobených kapsičkou Zippo. Vypadá jako baleťák kříženej s úchylem. Já taky. Jirka usoudil, že není nejlepší nápad topit botkama za 4000,- a hbitě je vytahuje na poslední chvíli od ohně a hasí. Čaj s rumem a teplý jídlo nám dává novou sílu, za chvíli je už zase pohoda a sranda. Pepu bolí břicho, cpu do něho nějaký jídlo, ženu ho znovu do spacáku a krmím práškama. Doutník - no paráda. Rychle se stmívá, oheň špatně hoří, jdeme spát. Cpeme se s Peťasem ještě i ve stanu a píšu už jenom já. Petra to nebavilo a deníček spálil. Teda nebavilo, vyloudil na Kuboj slib, že ten svoje zápisky přepíše, vytiskne a Petr si je pak přivlastní. Dlabem ještě makovou telku a usínáme v drobečkách. Hrozně mě bolej nohy z bot a na malíčkách se mi narodila už 3. generace puchejřů. Vlka dávno ignoruju.

Neděle, 6. 6. 99
Otevírám oči a ve vršku stanu vidím sluníčko. Pálí mě celej obličej, bodejť by ne, mám ho rudej a spálenej. Nechápu, ale asi jsme včera podcenili občasnou sluneční záři v kombinaci se sněhem. Vylejzám ven ze stanu a nohy mě neposlouchaj, bolej mrchy. Rychle budím ostatní a rozvěšujeme po keříčkách všechno co máme. Je trochu větřík a rychle nám to schne. Snídáme rýži, instantní nudle a omáčku dohromady - opravdová delikatesa.
Je to opravdu krásný údolí a obloha je teď blankytně modrá, je na ní slunce i měsíc zároveň. Těším se na pochod. Boty dnes raději utahuju ještě víc, je to jediná cesta jak nohy trochu umrtvit. Brácha ještě spí, budíme ho a cpeme do něj léky, trochu jí. Je mu líp a bude celkem použitelnej. Zatím. Snad. Trochu blbý je, že vůbec nevíme, kde to jsme, ale neztrácíme optimismus, taky zatím. Dodjasku musíme poznat podle plesa a rozpadlý chaty u něho, teda snad. Není sice žádnej spěch, ale Bližnici bych už vážně rád viděl, začínaj se tenčit zásoby. Ne nějak vážně, v podstatě se celou cestu jen cpeme víc než doma, ale přejít na příděly se nám tedy nechce.
Využíváme času do uschnutí svršků k testování všech čtyřech párů sněžnic. Je u toho hromada legrace, fotíme.
Údolí nazýváme MALÝ KOTEL a drápeme se do svahu vlevo. Bráchu pobolívá břicho, jdu s ním vzadu. Přes menší SANT OLINOS šplháme po svahu na další horu, na tu nejvyšší nad naším údolím. Těsně pod jejím vrcholem je sníh a kolmá kamenná římsa. Tady jde poprvé ( a naštěstí i naposledy) opravdu vo hubu. Kámen je mokrej a klouže to. První nahoře je Juráš a pojmenovává jí JANINKA. Chvíli pauza, dopíjíme Gin a chystáme krizovej plán pro Pepu. Vidíme konečně Bližnici a k ní musí Pepíno dojít. Pak to buď zvládne celý, nebo počká ve stanu pod ní na náš návrat, nebo se dole rovnou rozdělíme a já s ním sejdu do Jasiny. Uvidíme, teď musíme každopádně dál. Pepa se cpe cestou piškoty, je mu líp. Peťas je nesnesitelně vesel. Uvědomujeme si, že je vlastně nejstarší člen výpravy a přišíváme mu přezdívku Dědek, už se jí nezbaví. Jdeme po rovině, je tu cesta - napůl potok, všude voda z tajícího sněhu. Většinu dalších vrcholů obcházíme (SIN NOMBRE). Jen Pepa se jednou vzepne k hrdinskému činu a takřka sprintem vybíhá na jeden z vrcholů, najednou je celej čiloučkej. Zespodu ho fotím. Ale není to vrchol, je to předvrchol a je po hrdinství, SANT NICOL´S HILL. Áčko se ještě taky jednou chce ukázat a zdolává SILNOU ČTYŘKU, vrchol pod kterým je vlevo sníh a první pleso. Naposledy testují sněžnice. Po pauze už jen stoupání a jsme na Dodjasce, HOŘE ODPOVĚDÍ.
Dlouhá pauza s obědem. Před námi je krásný údolí s rozpadlou chatou Klubu českých turistů a soustava několika ples. Nacházíme i první turistickou značku, je to opravdu jako najít trilobita. Jsme teď všichni v těžký pohodě. Konečně s určitostí víme, že jsme nebloudili a sebevědomí je až nezdravé. Je vidět Bližnice a zdá se, že je to k ní už zase jenom klasická pohodová hřebenovka. Zítra jsme tam, není kam spěchat. Všude kolem taje sníh, vody je tady v horách v červnu dost. Pepa se už taky tváří, že je jako už všechno v pohodě. Jím 1/3 šišky paprikáše s kousíčkem chleba, ten už dochází. Kubásek si pochvaluje takovej gáblík a špekuluje, co by mu asi udělali doma, byl-li by přistižen při tak nehorázný žranici. Fotíme. Ještě dojídáme spoustu "instantních" pikantností. Návod na jejich zhotovení je velmi prostý. Cokoliv, co je k jídlu a nemá pevný obal se několikrát zabalí a zase rozbalí spolu s ostatním obsahem baťohu. Tak lze zjískat instantní tatranky, suchary, rumové perníčky, sušenky atd.. Sluníčko zalézá, hřmí a zvedá se vítr.
Navlékám se znovu do propocenýho trika a větrovky a vyrážíme zase dál. Petr ještě blázní s odkazem z cestopisu na Internetu od jakéhosi Garpa, který tu měl údajně v loňském roce vybudovat mohylu a kdo mu první sdělí její obsah, ten obdrží lebku medvěda! Žádná mohyla není a Petr, který se skálopevně rozhodl, že Garpa po návratu za takovou mystifikaci vybouchá, se přidává k nám a šlape. Cesta je v pohodě, ale po dobrým místě na tábor ani vidu. Soumrak se blíží. Taky se asi blíží civilizace, nacházíme na cestě první pohozené odpadky. Najednou je tu proti nám výprava asi třiceti Ukrskautíků v plné polní, věk tak 10 let a s nimi jen 4 dospělí. Ti chtějí bez okolků cigára a šlapou dál. Jdou jen tábořit pod HORU ODPOVĚDÍ. ( Obzvláště jeden malej kluk v zelený bundě s ukrutně, ale ukrutně velikým modrým baťohem mě bude ještě léta strašit.) Na konci cesta končí ve sněhu a my nacházíme fantastický místo na tábor. Zase kýč, ale tentokrát je to už vážně přehnaný.
Představte si hřeben mezi dvěma blízkými vrcholy a pod ním začínající údolí. Na jeho úplný začátek rovnej plac tak 10 m a pak se to postupně rozšiřuje a strmě padá do údolí. Velký sněhový jazyky a z nich potok, všude kytky. Družstvo A je právě na vrcholu hřebene a když je vidím, jdou na mě už mdloby. Naštěstí tu leží jejich baťohy a i oni se za chvíli vrací, se dřevem. Chytrý Míra jde naopak dolů do údolí ( taky proto, že mu je ze stoupání už nevolno), kde také samozřejmě nachází dříví u starého ohniště. Rozbalujeme věci a na sluníčku sušíme. Stavíme stany a zabydlujeme se. Strkám nohy do potoka a s leknutím je hned zase vytahuju. Rozčilenej sám na sebe, jakej jsem měkkouš, je tam znovu a na dýl dávám zpět. Pak už jen s bolestným řevem poskakuju kolem. Ani trochu to nestudí, rovnou bolí. Zapomínám na to, že Děděk je všeho schopnej blázen a provokuju: " A že né celou minutu?" Vydržel to. Sice na půl minutě zblednul jako stěna a na před koncem i zezelenal, ale vydržel. Pak asi 10 minut nemluvil a lil si v hrdlo slivovicu, tep 200. Ostatním jsem se snažil vysvětlit po celou cestu, co je vlastně Dědek zač, ale pochopili to až teď. Nikdo jinej nevydržel přes 10 - 15 sekund. Měříme vodu, - 0,5 stupně starýho dobrýho pana Celsia.
Vitacit, instantní nudlová polévka a předvařené fazole dochucené polévkou gulášovou. Doutník, zapadající slunce, dlouhej večer u ohně.Co dodat?
Údolí nazýváme ÚDOLÍ PRAVDY, ale raději snad ani neprozradím proč (je v tom kosodřevina a ubrousek...).
Jdeme spát, budíme ještě Pepu a chvíli ho škodolibě s Petrem pozorujeme, kterak hledá Augmentin. Usínáme.
V noci nás najednou z ničehož nic budí hroznej řev a někdo nám hroznou silou béře stan. Ten naštěstí drží. Žádnej medvěd se nekoná, to se jen údolím šílenou rychlostí vyhrnul vzduch nahoru. Jsme s Petrem pěkně vyplašení, ale nakonec nás zmáhá spánek. Poprvé za tu celou dobu tady je pěkná kosa.

Pondělí 7. 6. 99
Vstáváme brzy a balíme nadšeni představou zdolání Bližnice. Bobkujeme a vyrážíme. Lezeme do prudkýho stoupání na hřeben a po něm pak doprava. Je vidět lyžařskej vlek, chata. Konec divočiny. Doprava do dalšího stoupáku a kolem křížku. První je sice Petr, ale přejímá pro vrchol můj název, HOTOFSON. Plně to vystihuje stav našich fyzických fondů. Odsud přes poslední předvrchol, HORU SVORNOSTI, na Bližnicu. První se tam dostává Jura, ale těsně pod vrcholem čeká na zbytek A-družstva a jdou společně. Ve finále opouštím bratra, neb ten se mi už tady neztratí a drží se. S vítězným řevem jsem nahoře i já a konečně pak i brácha. Jirka nás vítá horkým čajem s mlékem, je to docela šok, ale on je už takový. Odpočíváme, vztyčujeme vlajku, fotíme a kujeme plány na bleskový sestup do Kvasů, do hospody. S bojovým pokřikem: " A co na to Češi? Jdeme na pivo!" zahajujeme sestup. To ještě netušíme co nás čeká.

Úterý 8. 6. 99
Sedíme v autobusu do Užgorodu.

Když jsme včera opustili bývalou Bližnicu, teď již PIK MIRDÍKA, Pepínovi zcela odešla psychika. Začal se hrozně loudat a zůstával pozadu. Obešli jsme vedlejší horu, přešli sníh a dostali jsme se na louku narvanou divokými narcisy. Asi jsme nepoučitelní, a každýho před něčím podobným zcela vážně varuju, ale opět jsme si vymysleli zkratku. Do Kvasů rovně, tak velkej padák to nebude. A to teda asi neuhodnete, byl. Co vám budu povídat. Cestička kolem starýho tábořiště se po pár metrech ztratila v lese a kousek dál končil i hřeben. Po chvíli, kdy jsme jeden na druhýho spouštěli haldy dost velkejch kamenů, jsme rozvinuli rojnici, ty šutry byly opravdu dost nebezpečný. Svah začal kolmět a konečně se ke konci kolmým stal. Šlo už jen sešplhávat rukama po větvích a stromech, teda pokud vás udrželi. S baťohem je to fakt zábava. Mě jednou rupla větev a zastavil jsem se až asi o 10 m níž o kmen. Obě předloktí mě do druhého dne překrásně zfialověla, ale hlavu jsem vykryl. SDV rád vzpomíná na chvilku, kdy jako v kresleným filmu ještě nepadal, ještě ne, držel kus větve ulomený nad i pod - a pak už jo.
Celý to trvalo asi hodinu a je to nepopsatelný. Dole jsme jeden po druhým napadali rovnou do potoka. Juráš, budiž Moravákům čest, šel do naha a přenosil baťohy. První pokus o přehození totiž skončil utopením Kubasova báglu.
Chyběl Děděk a Pepíno. Jak jsme později zjistili, Dědek spadnul do jinýho údolí a Pepa se držel do poslední chvíle jeho stop než spadnul taky jinam. Byl na nás asi dost žalostnej pohled a potřebovali jsme pauzu. Mě přepadnul strach o bráchu, převlíkl jsem si triko a vyrazil pro něj. Dodnes nevím jak jsem to dokázal celý vylézt zpátky, ale měl jsem o Pepína opravdu strach. Viděl jsem ho v živejch barvách se zlomenou nohou.
Jestli se nedá popsat sestup, tak o výstupu ani neuvažujte. Nejhorší bylo, že brácha nahoře nebyl a ani na můj řev mi nikdo neodpověděl. Nemohl jsem už vůbec nic a po prdeli, někdy i po hubě jsem se skulil zpátky do údolí. Překrásně jsem si poškrábal předloktí i nohy, natrhl ruku a parádně vyhodil koleno. Těsně před koncem jsem se už neudržel větví a asi ze dvoumetrovýho skalního převisu jsem přistál na všechny 4 do potoka. Kašlal jsem na nějaký zastuzení a půlku jsem ho rovnou vypil. Něco takovýho už doufám nikdy nezažiju.
Ten potok byl opravdu moc pěknej, dravej, ale tehdy mě to moc nezaujalo. Našel jsem zbytek výpravy a z posledních sil jsme začali sestupovat. Nemohli jsme zpátky. O Dědka jsem obavy neměl, ten se o sebe postará, ale brácha mě dost sebral. Asi po půl hodině jsme narazili na cestičku, pak na cestu a šli a šli a šli. Dole v údolí nám tři Ukr opravující cestu tvrdili, že tu jsou celý den, ale že prošel jen jeden Čech se slamákem = Dědek. Moc nás potěšili s tím, že starou cestu do Kvasů zaplavilo po loňských povodních nový koryto řeky. Pro nás to znamenalo další výstup doleva na hřeben a konečně hrozně zdlouhavé klesání k vesnici. Celou cestu jsem nechával z větví a kamenů šipky a na papíře napsaný vzkazy pro Pepu. Kluci sice našli stopy po americkejch kanadách a tvrdili mě, že Pepíno je už před náma, ale raději jsem tomu moc nevěřil, tentokrát jsem pro změnu odešel psychicky já. Tak jsem celou cestu kňoural, že to Kubas už nevydržel a šel raději jinudy, jen aby mě nemusel poslouchat. Zpětně si uvědomuju, že tím teď naštval zase mě. Příště mě má seřvat a poslat někam... No, zkrátím to. Dole vesnice, konečně Kvasy. Atrakce pro vesničany, kterak 4 špinaví zjevové rozdávají dárky dětem. Ještě krátce podél řeky a konečně " restorán". Sice nás varovali, že je teda sakra drahej, ale nám to bylo jedno.
Už z dálky nás přes stromy vítal Petrův řev. No a na zápraží stál i brácha. Kdybych měl jen ještě nějakej zbyteček sil jednu bych mu tehdy z radosti takovou ubalil, že jsem rád, že jsem neměl. Podle Jurášova přísloví: "Chlapi, my se nemusíme mejt, my máme dolary!", jsme si v tom udělali s hospodskou raději rovnou jasno, aby nás neměla za nějaký burany za západu - všechno jí sníme i vypijem. Byla nadšena. Hotel je to jako z pohádky. Dvě veliký terasy, všude vyřezávané dřevo, kameny, ozdobná omítka, barevné koberce, překrásně kýčovitá výzdoba. Všude požární hlásiče a na oknech detektory, vše nefunkční, ověřeno. Voda teče z jediného kohoutku u dolního záchodu ( použitý papír se tu odhazuje do koše, moc často se ten koš nevynáší), splachuje se napuštěnou pětilitrovkou. Z jediné vany v baráku je odpaďák a do horního záchodu nakadil jako první asi již legendární Čapájev. Poprvé jsme v praxi viděli co je to přetékající mísa. Pokojíky skrovné, pamatující lepší časy, ale na vyspání ve spacáku ideální. Žárovky jen někde. Ceny "kruté". Nocleh 1 USD, nejdražší večeře 4 hřivny ( každej jsme snědli nakonec tři a pro to poslední jehně se muselo do vedlejší vesnice) , pivo 1,5 a láhev vodky 4 - 7,5 hřiven, supercíga 2. Dobře zásobený bar. Každou sobotu diskotéka, dnes naštěstí né.
Petr, který tu čekal asi 2 hodiny, ji už měl jako z praku a přivedl nám ke stolu i dvě místní babky, svoje nové kamarádky. Podarovali jsme je celým zbytkem našich dárků a obdrželi tolik požehnání, že nám to vydrží na hodně dlouhej život. Máme u nich pro příště objednanýho berana, žádnej problém.
Já ze vší té radosti koupil jednu láhev vodky, rozlil jí celou do stakanů a zapili jsme návrat. Pro velký úspěch opakováno. Pak už události nabrali rychlý spád, podlehli jsme atmosféře. Poslední rozumné rozhodnutí bylo objednat si ke snídani vajíčka se šunkou a červené víno... Jen k ránu jsem se na chvilku probudil na kavalci ve spacáku a po pokoji se kolíbalo to, co zbylo z Dědka. Na něco jsem se ho ještě ptal, ale nebyl schopen komunikovat, nebo co.
Ráno nám Dědek vyprávěl, že při společném odchodu do hajan dostali se SDV ještě nutkání popařit trochu. Jeli s nějakou místní občankou a s vedoucí ve vodkách a SDV si s jistou nonšalancí, sobě vlastní, dojednal svatbu s místní krasavicí, studentkou medicíny v Užgorodě. Už je ruka v rukávě, až se vrátí na prázdniny domů, přijede i s rodinou za Davem do Paky. Nakonec usnul na verandě. SDV na to všechno ráno koukal z pelechu skelným pohledem jako péro z gauče a když si s ním ještě Dědek zašprýmoval, že prý dal na rozloučenou té občance i svůj Zippák - málem omdlel. Ta druhá informace se mu záhy po prohlídce ukázala jako mylná, na té první Petr trvá dodnes. No uvidíme, prázdniny teprve začaly.
Zjišťujeme, že jsme zavřeni v zamřížovaném hotelu, není cesty ven. Kubas řeší problém nedostatku tekutin nacházeje ve sklepě basu piv. Ejhle samoobsluha, vyprošťovák. Řešíme zatím problém, co dál? Celá expedice byla tak super, že ji není, tedy dle názoru všech, čím doplnit. Nakonec se shodujeme ještě na návštěvě Solotvinských slaných jezer a muzea. Přichází vedoucí a s ní i dobrá snídaně, placení a balit. Ještě krátká návštěva krámu ( chleba = 1 hřivna) a nádraží. Pasou se tu krávy. Cestou na nádraží tolik typická situlace - hlásí se k nám stará babička, bavíme se jak se žilo dobře ve zdejším kraji za komančů a na rozloučenou jí Jura dává Aspirín. Babička se rozbrečí dojetím a Jirku objímá. Je nám všem tak nějak divně. Na nádraží jsme středem pozornosti, podarovávají nás několika lahvemi místní, prý zaručeně léčivé minerální vody, je fakt nechutná. My rozdáváme cigára a zbytek Aspirínů.
Vlak je tady teda vážně něco. Lavice jsou dřevěný a z toho všeho, co se tu nabízí jako na tržiští kupujeme slunečnicový semínka. Jedeme do Rachova.
Tam hned u nádraží stojí autobus do Užgorodu a rázem se mění plán. Jsme utahaní, neskutečně špinaví, bez jídla. Jedeme domů. Nakládáme bagáž a ještě máme hodinku čas. Exkurze po Rachovu, nákupy, odjezd.
13,20 - 19,30 autobus za 14 hřiven. Je hrozný vedro, chlap přes uličku pamatuje první republiku a rád na ní vzpomíná, zpívá nám dokonce tehdejší hymnu Podkarpatské Rusi. Máme strach být ve městě přes noc, ale podle řidiče jede ještě večerní spoj na Brno. Začínáme kout plány jak dál.
1. do Brna se nám teda nechce
2. na Slovensko a dál vlakem jó, ale kde vezmeme teď večer slovenskou tvrdou měnu
3. co když nic nejede
Zapoměli jsme, že jsme v zemi, kde nic není problém.
Po příjezdu do Užgorodu se nás na doporučení řidiče ujímá místní "mafie".
Vše řídí místní boss.
"Co všechno kluci potřebujete? Nic není problém".
Dopravu do Michalovců? A je nám sháněn dopravce. Nakonec se povezeme Fordem Transit za 10 USD na osobu bez čekání na čáře. S čekáním by to bylo levnější.
Kdy jede vlak z Michalovců do ČR? Za chvíli to bude zjištěný.
Výměnu USD za slovenský koruny? Je nám tedy přidělen první vekslák.
Ukrajinský hřivny zpátky za koruny? Druhej vekslák.
Občerstvení? Chlazenej lahváč?
Holku? Rychlovka za 2 USD. Tuto nabidku jsme nevyužili (k lítosti některých členů výpravy, viď, ty jeden nejmenovaný).
Cokoliv jinýho?
To vše bez jakýchkoliv pokusů o okradení, podvedení. Jak nám slovensky mluvící boss vysvětlil, nemá toho zapotřebí. Je to přece jeho živnost, dobře mu funguje a nemá zapotřebí krást, špatnou reklamu nepotřebuje. Zajišťuje jen to, co by měl zajistit stát a vydělává.
Přejezd hranice, Michalovce. Jen krátké čekání, v bufetu Smädný mnich a utopenec, někteří drsnější i domácí ( haf haf) klobáska.
Vlakem lehce nad 500,- SK na Hradec Králové. Do Žiliny spíme.

Středa 9. 6. 99
V Žilině přestup do Pardubic s chvílí čekání. Pak zase spíme. Po překročení hranic ( celníci nás ignorovali se slovy: " Hele, skautíci!") zjišťujeme, k všeobecnému úžasu, že jsme neuvěřitelně špinaví a smrdíme jako tchoři. Začínáme se velmi intenzivně stydět, což je nám sice prd platné, ale vydrží nám to až do konce cesty.
V HK předávám pomyslné žezlo vedoucího Kubáskovi.
Jeho "Rumunsko 2000" bylo během této expedice jednohlasně odsouhlaseno, všichni míříme domů.

V Hradci Králové dne 19. 7. 1999
Mirdík