Vypracoval Kubas
Home...
Zpět na stránku expedice
Sešli jsme se s klukama před nádražím v Hradci Králové ve čtyři odpoledne. No úžasnej pohled. Petr vybaloval z báglu jednu skvělou blbost za druhou. Doutník, vlajku na bambusové hůlce. teploměr do stanu. Teploměr na stan. No prostě zálesák jak má bejt.
S dvacetiminutovým zpožděním přifrčel bus. Když jsme nastoupili, bylo nám hned jasné, kam autobus míří. Prodalo se víc jízdenek, než je v autobuse sedadel. Ovšem nic nebylo ztraceno. Řidič se nejdřív marně snažil vytýhnout ze sedadel ty, kdo tam neměli co dělat, bojovým pokřikem "kto sadál bez bilětov?!?", ovšem bez jakéhokoli úspěchu.
Ukrajinská vynalézavost ovšem poprvé a zdaleka ne naposledy slavila. Na poličkách nad sedadly se, kde se vzala tu se vzala, našla taková polstrované prkénka-bidélka, a na ně si členové naší výpravy hbitě posedali. Jen já s Dejvem jsme zaujali "skvělá" místa vzadu v buse. Na dvou a půl sedačkách seděli dva Ukrajinci (Kolja a Míša, jak jsme zanedlouho zjistili) a jeden z nás na střídačku. Ten druhý seděl na obrovské hromadě báglů a tašek, čímž je zároveň držel, aby se nezřítily na lidi kolem.
Ukrajinci v autobuse se na nás zpočátku dívali dost nedůvěřivě, ovšem během chvilky jsme byli úplně jejich. Kolja s Míšou vytáhli flašku vodky a že prej "davajtě". Tak jsem si tak cucnul, tak malýho panáčka. A Míša (námořník ukrajinskýho válečnýho námořnictva, dneska zedník v Praze) že prej ne, že prej málo a "davaj" ještě. No tak jsem si přihnul až bublinky lítaly, koutkem oka jsem zepředu autobusu zaregistroval Mirkův soustrastný pohled, a už jsme byli kamarádi. Cesta fakt skvělá. Skončila tak, že jsme dostali od Kolji adresu a že ať se prej určitě zastavíme u něj v Kolbyleckej Poljaně, bude "vodka, pesničky, děvušky a veliká legrace".
Český celníci nás drželi hodinu, slovenský tři čtvrtě. Takže se těšíme na ukrajinský hranice.
Po šestnácti hodinách cesty je to konečně tady. A kupodivu - ukrajinský celníci, zdá se, vědí mnohem líp, co je kultura cestování. Takže - celý autobus ven, prohlídka pasů a jedeme dál. Stačilo jim Zaprošeňja a razítko v pase AO Gostěvaja. Nechtěli ani vidět naše pojištění, nechtěli ani nic zaplatit!
V Užgorodě vystupuje Kolja. Užgorod (až na autobusový nádraží) je krásný, úplně zelený město. Ještě netuším, že poslední.
Dál Mukačivo (Mukačevo) a to už jsme v divočině. Místo silnice jen díry a prach a na křižovatce dvou prašných cest na soklu tank T34. Jo - už se začalo projevovat to, co registrujeme tady všude. Na každý zastávce vystupuje komplet celý autobus a dokud se všichni nevypovídají a nedokouří svoje cigárko, nikam se nejede.
Do Vinohradiva (Vinogradovo) nás autobus nedovezl. (Mimochodem, potom, co jsme přejeli SK/UA hranice, zastavil každému, kde si řekl, na každé křižovatce.) V jakési děrevni šofér vstal a prohlásil "Vinográdovo koněc, drugoj autobus iďot" a ven chlapi český. Stopnul nám místní autobus, koupil lístky a už jsme jeli dál. V autobusu se projevuje fakt, že asi zkazky o záludných Ukrajincích schopných vás tak akorát obrat o všechno, co se dá, nebudou až tak úplně pravdivé. Nikdo se nás okrást nepokusil. Naopak, kdo měl vedle sebe místo, hned nám dával najevo ať se posadíme. Všichni se zajímali "atkúda" a když se dozvěděli, že "z Čechíji", dívali se na nás velice přátelsky. Skoro všichni už u nás byli, nebo aspoň brácha, táta, strejc a tak.
Vinohradiv na mapě vypadá jako docela velký město. V praxi ale je to pěkná díra. Autobusák vypadá asi jako nádraží ve filmu Tenkrát na Západě. Betonová bouda, plac, ze kterýho se při sebemenším vánku zvedne mračno prachu, dvě "nástupiště" - tyče s cedulkama "1" a "2", a dvě kadibudky, do kterých už se mnoho lidí netrefilo. Nicméně jsou kulturně označený "M" a "Ž". Zjišťujeme, že tady peníze nevyměníme. Takže kupujeme od paní v pokladně lístky do Teresvy, každý za dolar a dostáváme nazpět své první ukrajinské peníze - 50 kopinok. A kdeže můžeme vyměnit? V Chustu na "autobusovom vakzále". Ale bacha chlapi, rovnou do směnárny a pryč, jinak vám všechno seberou. Chust je drsný město.
Takže domlouváme strategii. Já, Míra a Petr bereme nože, kontrolujeme ostří a upevňujeme je do pohotovostní polohy. Ještě dolary, 30 od každého, a jsme ready. Vzhledem k tomu, že jedeme hlavně v jednodolarovkách, mám ve šrajtofli úžasnej balík doláčů. Cirka 50 bankovek. No ta "rychlá" výměna bude asi fakt bleskovka.
Za chvilku přijíždí autobus. Každej dálkovej autobus, což jsou tady červený Ikarusy, má kromě šoféra ještě průvodčího. Ten vystoupí a kontroluje jízdenky. Navíc se stará, aby si každý, kdo má jízdenku, měl kam sednout. Takže tenhle "náš" průvodčí vylezl z autobusu a když uviděl těch sedm šílenců s báglama nad hlavu, vyděsil se, prohlásil, že to asi nepujde, pravil něco v tom smyslu, že "ta bába v pokladně se asi zcvokla" a zmizel za ní. Když se vrátil, projevila se další pozitivní stránka ukrajinského přístupu k životu - všechno jde, když se chce. Nastupujeme zadníma dveřma a sedáme si na plošině k báglům po zemi. Okamžitě zase máme kamarády po celém autobuse a domlouváme se šoférem, kde v Chustu vyměnit. Za odměnu dostává 1,5 l Novopackého Broučka v PETu.
V Chustu vystupujeme a mažeme s jedním z našich spolucestujících do nádražní haly, kde se ovšem, jak rázem zjišťujeme, vyměnit nedá. Takže na "bazar" mezi veksláky. Dva postarší Ukrajinci nám v pohodě mění. Kurs 1 USD = 3,95 UH. Šílený balík jednodolarovek za ještě šílenější balík jedno- a pětihřivnovek. Směna vypadá asi jako úžasný kšeft a moje vekslačka se asi bojí konkurence, poněvadž mě bere hned trochu stranou, aby na nás nebylo tak vidět. Výměna ovšem proběhla naprosto v pohodě a my frčíme dál směr Teresva.
V Teresvě ovšem zjišťujeme, že vláček, úzkokolejka, kterým jsme chtěli jet do hor, strhla loni povodeň a tak se ptáme po autobusu směr Dubovoje. Autobus prý staví před mostem, což je asi dva kiláky daleko, je asi 40 nad nulou a hlavně jsme tam už jeli a mohli jsme TAM vystoupit! Takže první túra s bágly, vážícími asi 35 kg, začíná. Došli jsme do vesničky Beděvlja.
Podle zdejších obyvatel jede nejbližší autobus na Dubovoje za dvě hodiny a musíme prý zpátky (zase!) na hlavní silnici. A jede přes Teresvu!!! No nic, dvě hodinky čekání před hospodou "Kafe Zagadka" trávíme velice příjemně. Pivečko Černigivskije (1,30 UH) v tom vedru chutná vážně skvěle. Kupuju balíček moc dobrých ukrajinských cigaret Prima Ljuks za 2 UH. Zbavujeme se prvních tretek, co vezeme s sebou. Na Ukrajině je, jak zjišťujeme, spousta hezkejch holek a zdá se nám, že jim obdivné pohledy českých horalů ani v nejmenším nevadí. Autobus nakonec opravdu staví na hlavní a opravdu jede přes Teresvu.
Přijel přesně na čas a je tak starej, že zcela jistě pamatuje Nikitu Chruščova, jestli dokonce ne pantatíčka Džugašviliho. Romantická cesta směr Dubovoje. Okamžitě po čichu nacházíme hospodu a dáváme si TOČENÝ Oboloň. Všichni tu říkají, že je to nejlepší zdejší pivo. Mám pocit, že ty, co jim nechutnají jsou mnohem lepší. Ale nám i Oboloň jde k duhu. Kromě Jury, který dostává takřka vzápětí křeče do břicha. Po dvou kouscích se zvedáme a jdeme najít místo pro base camp.
Hned v první salaši je majitel Ivan. "V pohodě chlapi, tady si můžete tábořit třeba tejden." "Fajn, nám to stačí do zítřka. Spasíbo." Ivan nedělá v Česku, ale v Moskvě!
V autobusu směr Dubovoje. Zleva: Dědek, Pepíno, Kubas.
Čtvrtek, 3. 6. 99
Od rána je počasí o něco více "ukrajinské", teda o něco více se podobá tomu, co jsme čekali. Zataženo, občas kapka. Vstáváme se SDV v osm, ale HVD (Hradecké vrcholové družstvo - Petr, Míra a Pepíno) už je vzhůru komplet od šesti a neúspěšně se pokouší sehnat vodu. SVD (Staropacké vrcholové družstvo - já a Dejv) zjišťuje, že fazole ve II. stádiu svého postmortálního vývoje (kdy odcházejí z těla v plynném stavu) výrazně páchnou. Stan se ale určitě děsně rychle vyvětrá.
Potvrzuje se nám naše večerní podezření, že soužití s Wiplerem nebude žádná prdel. Nejen, že ve svých šestnácti nikdy nebyl na žádné akci, kde by si všechno své musil nosit s sebou, ale navíc je dost voraženej a nevychovanej, takže mu přijde normální, že někomu zasedne klidně místo u ohně, někomu sežere zásoby (jíme co nejvíc a ty nejtěžší věci - ty bágly jsou zlý - kluci litujou, že nedali na moje varování konzervy nebrat!), že mu Jura nese jídlo i vodu. Navíc neustále někomu cpe svůj pohled na svět. Myslím, že ten člověk v životě neviděl vyšší hory, než je Šumava. Ráno Wipler zahajuje záhadným dotazem, jestli někdo z nás nechce prázdný kanystr. Beru ho a ptám se, kde má vodu. "U Jirky." No prostě pohodář. Přebalujem jeho a Jirkův bágl. Žádný úlevy pro nikoho na úkor někoho jiného nebrat, shoduje se HVD i SVD.
Vyrážíme do kopců. Začíná to být drsňárna. Ukázalo se sluníčko a 35 kg na zádech se ozývá. Snad si záda časem zvyknou. Vepředu jdu já s Petrem a vedle nás si vesele vykračují dva Ukrajinci s motykou a hráběmi. Dochází nás Míra s plackou rumu a nabízí Ukrajincům. Nejdřív, že si nedají a pak teda že "na zdráviško" a placka mizí. Prázdnou nám ji vracejí se slovy "na vódu". Spasíbo hoši.
Kopec jako kráva. Deset metrů pod vrcholem žádná sranda - motají se mi nohy, žízeň, že nevidím na cestu, jsem na dně. Ale ten pocit, když za horizontem sundávám ten otravnej pytel ze zad!!! Mám pocit, že lítám. Petr tu byl první, pojmenovává to tu San Pedros.
Ukrajinci nám ukazují, kde je voda. Chodí tam pít krávy, takže dezinfikujeme. Nejdřív chlórová tableta A, 30 minut odstát, protřepat. Pak modrý Béčko, znovu protřepat a za chvilku můžete pít. Hodinka a půl pauza na oběd. S SDV si vaříme na benzíňáku MSR "pro zmrzlé tlamy" fantastickej máťáček. Zbude i na cestu
Pokračujeme dál do kopce k lesu a nad něj, kde jsme si stanovili cíl dnešní túry. Cestou potkáváme chlapy na ZILu, což je úžasný auto, který žere 100 litrů benzínu na 100 kilometrů. Ovšem zíráme jako blázni, protože ten náklaďák vyjede hravě všechny kopce, který my supíme takřka po čtyřech. No a tihle chlapi kam že jdeme a odkud jsme, no prostě klasika. A že za lesem "zlíva" jesť kakaja nibuď salaš, kde se dá koupit sýr a tak. Následuje válečná porada, zda jíst či nejíst domorodé laskominky. Já a Jura jdeme přes všechna rizika okamžitě do toho. Míra jakožto opatrný lékař, je skeptik. Ale jdeme dál a nad lesem, když sundáme bágly, rovnou do salaše.
Uvnitř dva pastevci, Rusín a Hucul. Hucul je gazda a má na salaši dva synovce. Vasjovi je tak 11 a očividně má z naší návštěvy radost. Gazdovi a všem okolo rozdáváme cigarety (já už jedu v ukrajinských Prima Ljuks, kluci frčí ve Startkách "s"). vasja dostává hračky, tužky, žvýkačky, samolepky... No prostě družba.
Na stole už leží láhev samohonky a předemnou dvoudeckovej stakán. Nejdřív kolem do kola apak už přebíhá sklenička jen do trojúhelníku gazda - Dědek - já. Za 15 minut je litr samohonky pryč. Spousta ovčího sýra, syrovátka, čerstvá brynza. Ani těch mizernejch 10 UH si za to gazda nechtěl vzít.
Vasja pak přišel za námi na návštěvu do tábora a rázem se z něj vyklubal taky kuřák. Naše cigarety postupně mizí v plicích mladých Ukrajinců. Kluci jdou ještě šéfovi výpravy ukázat kudy máme zítra jít. Začíná se zatahovat, jsem rád, že nejsem na jeho místě. Kape, pak krápe, pak prší, teď už bez pardónu chčije. Mirek se vrací úplně promočený s tím, že viděl hlavně mlhu. Jestli je to jenom déšť, fajn. Jestli je to ale začátek novejch povodní, pak nás potěš Pán Bůh.
Teď venku prší, my ležíme ve stanech a všichni škrábeme své palubní deníky a pokřikujeme na sebe vzájemně citáty sebe samých a spoustu vtipů o medvědech. Jak říkali kluci, letos jim medvěd roztrhal už dvě štěňata a nad Usť Čornou zmizeli beze stopy dva turisti.
Pátek, 4. 6. 99
HVD vstává v šest, SVD v sedm ráno a jdeme do salaše pro vodu. Cestou se shodujeme na první myšlence dne - ze stálého složení CKMT vypadá navždy číslo 6 - Wipler jakožto naprosto asociální nevychovanec, se kterým se vážně nedá vyjít. Poučení pro nás i pro ostatní - každýho vola, kterýho chceš vzít někam s sebou, si napřed někde otestuj. Jinak si v horách můžeš taky pěkně nabít hubu.
Ráno přestalo pršet, takže je všechno v pohodě. Akorát stany jsou úplně mokré, když je balíme a přes hřebeny se valí jeden mlžný mrak za druhým. Vyrážíme a těšíme se na skvělou hřebenovku, byť kolem bohužel není nic vidět.
Docela už si zvykáme na bágly. Trochu zlehkly, ale hlavně záda už tolik neřvou.
Potkáváme dva pastevce a zjišťujeme, že Tempa není tak blízko, jak jsme si mysleli. Je až o hřeben dál a ostatní hory, na které chceme, ještě dál. Přesto na Tempu časem dorážíme a dáváme obědovou pauzu.
Zmocňuje se nás lehká deprese, protože ani nevíme, jestli jsme opravdu na Tempě. Ukrajinská dvoustovka, kterou máme s sebou, fakt není moc dobrá. Je docela pěkná, ale orientovat se podle ní moc nedá. Poprvé ve svým životě tolik používám buzolu.
Když se roztáhly mraky, zjišťujeme, že všechny "naše" hory, které jsme si představovali hned vedle Tempy, jsou až o dva hřebeny dál. Ještě horší deprese přichází, když vyrážíme dál a po sto metrech nám začíná být jasné, že musíme spadnout až úplně dolů a všechnu výšku, kterou jsme tak dlouho získávali, šlapat dolů a pak znovu nahoru. Sestup začíná.
Po šíleně strmé loučce, kdy můj kotník i Petrovy kolena řvou, nadávaj a úpí už se Pepíno začíná tvářit, že umře nejdéle do 15 minut a Míra, že do stejného limitu někoho brutálně zabije. Ovšem les, kterým máme projít se ukazuje být pralesem a nejzajímavější část sestupu právě začíná.
Prales vypadá hodně zajímavě. Jsou to převážně buky a habry a co je nejzvláštnější, rostou přímo na kamenné suti a asi pěticentimetrové vrstvě listí. Kde berou živiny by mě docela zajímalo.
My se suneme taky po suti pěkně dlouho po čemsi, čemu se jen s velkou dávkou fantazie dá říkat cesta. Je to ale spíš bahnitá klouzačka. Klouzačka po chvíli vede kamsi doprava, ale já s Petrem se dohadujeme, že po ní dál nepůjdem, a že to napálíme přímo před sebe, tam přeci chceme a musí tam být nějaký sedýlko, po kterým přejdeme. Ve svahu ale pramení nějaká řeka, takže přelézáme jeden zářez z pramenem za druhým. Každý má dobrých dvacet metrů do šířky a dvanáct do hloubky, ale sedýlko tu fakt žádné není. Přestávám vnímat, že mám na zádech 30 kilo a zajímám se jen o to, že nevím kde jsem, a že musím dávat bacha, abych neuklouz a nerozbil si po stometrovém letu držku dole v potůčku.
Dole u potoka zjišťujeme, že nahoru je to stejný krpál jako dolů. Takže vystupujeme takřka horolezecky, jenže po bahně. Nahoře je naše cestička, která sem zprava přišla po nádherným sedýlku. Ach jo. Ale pralesní voda z potůčku, co teď máme v lahvích je fakt skvělá.
Pokračujeme nahoru na kopec a připadá nám to po tom pralesním extempore jako procházečka. Asi po třech kilometrech narážíme na skvělou prosluněnou louku uprostřed lesa - tady bude dnešní tábor. Sušíme, co se dá, večeříme. Dlouho do noci sedíme u ohně, užíváme večera a skvělé hruškovice. Kopne vždycky dvakrát - jednou v hrdle, podruhý když projíždí hltanem někde dole v hrudníku. Hřeje snad až ven. Spát jdem o půlnoci.
Sobota, 5. 6. 99
Probouzíme se v půl šesté, ale venku je bouřka. Vybíhám ven ze stanu, protože jsem si vzpoměl, že tam mám od večera sušit pohorky a pončo. Kupodivu ještě nezačalo moc pršet, takže obojí je suché.
V bouřce na hřebeny nejdem. Takže zpátky do spacáku (pocta pro Romana Kammlera - ve spacáčku je teplo, i když je dost navlhlý).
Vstáváme v půl deváté a mohutně balíme. Přebalil jsem si celý bágl, který díky tomu potěšitelně zmenšil svůj objem. Po snídani nabíráme vodu z potůčku nad táborem. Dochází k prvnímu chirurgickému zákroku výpravy. Wipla si málem uřízl půl palce na levé ruce, když si vyškraboval plechovku s paštikou a celou jí propíchl skrz na skrz, nenažranec! Míra s Jurou úspěšně zasahují. Balíme stany a vyrážíme.
Po dešti je nádherně. Dorážíme na kopec nad táborem a pak do sedélka pod ním. Vepředu vrcholová čtyřka - já, Juráš, Dejv a Petr.
Vrcholová čtyřka. Zleva: Juráš, Dědek, Kubas a SuperDave.
Je tu nádherná příroda. Horské louky s hořci jarními, Clusiovými, mochnami. Bílé narcisy se žlutými terči, obrovští střevlíci - bronzoví, černí, zelení - velcí tak 5 cm. Jednoho střevlíka měděnýho jsme viděli, jak ulovil chrobáka a pomalu ho vysál. Pěkná bitva. Brutus. Cestou jsme viděli taky orla asi skalního.
Dorážíme na hřebeny. Vlévá se do mě neskutečná síla a nastupuju do neuvěřitelnýho (hlavně pro mě) trháku. Na první předvrchol Ungarjasky, který pojmenovávám San Giacommo, s náskokem asi 5 minut (minimálně 200 metrů) před zbytkem vrcholové čtyřky. Je mi skvěle. Jsem strašně nadšenej a šťastnej. Vůbec tady všichni, hlavně teda Míra, do kolečka pořád opakujeme: "Chlapi, já su tak ščastný!"
Druhý předvrchol dobývá jako první Petr a pojmenovává ho po manželce Santa Monica. Třetí dobývá míra a nazývá jej Janasberg a jezírko před ním Thomassee po Tomáškovi.
Ležíme na Janasbergu a před výstupem na Ungarjasku obědváme chleba s paštikou a sýrem. Míra na vrcholu Janasbergu: "Nějaká posraná parcela za dvěstě tisíc, co to je? Já mám kopec na Ukrajině!!!"
S Petrem dobýváme poslední předvrcholek Ungarjasky a pojmenováváme ho Los Duos. V poslední čtvrtině kopce mi Petr přenechává velikou čest - vynést nahoru jednu z našich českých vlajek. Já, takovej mizernej vlastenec, co vždycky na Čechy jen nadával (na lidi, ne na krásný Česko!!!), a úplně mě to dojalo. Za chvilku už vlajka vlaje nad samotným vrcholem Ungarjasky, která se ode dneška jmenuje Santa Bohunka. Dejv na Santa Bohunce: "Teď si připadám, jako když jsem na houbách." Neuvěřitelný. Co tím chtěl říct? Už nám asi začíná hrabat.
Ze Santa Bohunky jdeme dál na Dogjasku. První vrcholek na cestě je taková malá, titěrná špičička, tak ho s SDV a Petrem pojmenováváme Pik Bolševika. SDV do špičky zapichuje triumfálně vlajku a všichni tři vrcholek rituálně popliváváme a podupáváme. Povzbuzení veselým obřadem pokračujeme dál.
Na další vrcholek šíleným tempem prakticky vybíhá Jura a nazývá ho Větrov. Už od Santa Bohunky nevíme nic o Wiplerovi. Pokračujeme po hřebínku, kde Petr pojmenovává jeden z vrcholků Santa Elizabeta po Alžbětce. Kopec před sebou považujeme za Dogjasku, což se ale ukazuje jako omyl Kolikátý už? První doráží Dejv a pojmenovává ho El Pinguin po našem stanu. Radíme se, co dál. Už je šest večer, Wipler nikde a padá mlha. Jdeme dál. Další kopec snad už opravdu bude Dogjaska a za ní má být fajn placv s plesem a rozpadlou chatou KČT.
Začíná pršet. Lepší slova jsou - kde se vzala, tu se vzala obrovská a strašlivě rychlá průtrž mračen. Za dvě minuty, aniž stihnem na sebe cokoli hodit, jsme mokrý snad i uvnitř v kostech. Vracíme se zpátky a scházíme do údolíčka. Na hřebenech bych nezůstal ani o sekundu dýl. Pere to tu do přesně toho hřebenu, na kterým jsme. Pryč dolů!!! Wiplerovi necháváme nahoře obě vlajky, aby věděl, kudy jsme šli. Je mi děsná kláda. Taková mi snad ještě nebyla. Skoro mi nejde zapíchnout vlajku ani do tý promáčený hlíny.
Že Wipler nepojede příště s námi nikam, to už je dávno jasný. Ale to, jaký nadávky teď padaj na jeho hlavu, to bych snad ani jemu nepřál slyšet. Osobně přísahám, že jestli to čirou náhodou přežije, nabrousím si rejček a vlastnoručně ho zabiju.
Dorážíme do nádhernýho údolíčka, kde teče fantasticky čistý a šíleně ledový potok. Jsem hodně vynervovanej - naštvanej na Wiplera ataky jsem se v tý bouři na hřebeni dost vybál. Pořád je mi hrozná zima, mám úplně všechno mokrý. Hadry, stan, spacák, boty, všechno. Bágl rozhodně nebyl nepromokavý. SDV s Mirdíkem jdou nahoru vyhlížet Wiplera a já s Petrem zkoušíme zapálit oheň. Pevný líh, pak benzín a už mi hoří láhev s benzínem v ruce. Pěkná blbost (a pěknej důkaz toho, jak jsem se asi soustředil a v jakým jsem byl asi stavu). Moc hezká věcička. Zahazuju ji na zem, ale hoří pořád dál. Bojím se trochu, že bouchne, ale naštěstí je tam jen zbytek, takže se Petrovi daří po chvíli láhev uhasit Mírovým ručníkem. Oheň nicméně nehoří tam, kde jsem chtěl, ale od mýho Molotova chytla tráva o kus dál. Zaplať Pán Bůh. Oheň je teď pro mě otázka krajní důležitosti. Cejtím, že když to nechytne, můj morál bude v prdeli. Přikládáme kousky smrkových větví. Oheň se rozhořel, přezul jsem se do kecek, zapálil Startku, přihnul si hruškovice a je mi vcelku fajn.
Dorazil Wipler a vpálil jsem mu všechno hned od plic. Jen zalez do stanu a neřek ani "bé". Očividně nikdy hory ani neviděl a klidně si kráčí s walkmanem na uších pár kiláků za výpravou. Idiot. Co dodat?
Ležíme ve stanu, suším spacák vlastním tělem, píšu deník a je mi fajn. Mám mokrý spacák, mokrý ponožky, promočenej batoh, mokrou půlku hadrů, mám rýmu, teprve mi přestává bejt tak strašlivá kosa (že by zase Kammsporťáckej spacáček?), ale je mi neuvěřitelně fajn.
Jen bych skousnul trochu odpočinku navíc. Cejtím se dost utahanej. Jestli ale zítra bude hezky, vyrážíme okamžitě směr Bliznica. Dneska jsme ji konečně viděli celou. Je to hora! Těším se!
Dneska jsme za celej den potkali jednoho jedinýho pastevce. Úžasný hory.
Neděle, 6. 6. 99
Ráno se budím ve čtvrt na osm. Vůbec se mi nechce vstávat, bolí mě poprvé nohy a dokonce i ruce. Nicméně, hory nás asi milují - ráno je fantasticky krásně. Svítí sluníčko, obloha je "řecky" modrá a fouká vítr. Do deseti budeme sušit. Na všech větvích v okruhu 200 metrů visí naše oblečení. Všechno z báglu ven, stan - otevřít obě předsíňky. Baštíme, sluníme se, pijeme kávičku a pokuřujeme. Dneska nafotíme sněžnice pro Test DNES. Už se těším, až mi uschnou věci. Jo, mimochodem, ve spacáku se spalo fajn, v podstatě na mně uschnul. Nutné investice v Česku: nové boty (tyhle asi Ukrajinou skončí) a "bágl na bágl".
Sedíme na Dogjasce, pod námi je pleso a rozpadlá chata Klubu českých turistů. Kluci právě vyrazili hledat mohylku se vzkazem od Lébra a já vařím polívku pro sebe a Dejva. Mám prohnutou přesku na nosným popruhu u báglu, což není příliš veselá skutečnost. Když ale nasazuju i sundávám bágl v sedě, jde to.
Z Dogjasky je velice optimistický pohled na Bliznicu, která je už opravdu blízko. Vzadu v mracích za Bliznicou se tyčí Hoverľa a Petros. S trochou snahy bychom to, zdá se, na Bliznicu zvládli ještě dneska, jsem jen zvědav, kde budeme tábořit. Odsud to tam nevypadá moc pohodlně. Něco ale snad najdem. Dogjasku nazval Jura Horou odpovědí. To je velice příznačný název. Poprvé opravdu víme, kde jsme.
Našli jsme nakonec krásný tábořiště. Krásnej západ slunce, kolem pěkně strný svahy. Zdá se, že to bude náš poslední camp. Jsme úplně těsně pod Bliznicí a ze sedla nad táborem je vidět lyžařský vlek a turbáza v Jasině.
Kubas vyčumuje ze svého Pinguina v posledním táboře
Pondělí 7. 6. 99
Urrrrra!!! Vivat! Kurva máme to v paži (a v nohách)! Sedíme na Piku Mírdika, ještě před chvílí Bliznici (1880 m).
Vstávali jsme v sedm ráno, v devět vycházeli a v deset jsme po skvělém trháku nahoře. V prvním stoupáku jsem měl naprosto ztuhlý nohy. Snad jako ještě nikdy předtím. V půlce kopce jsem si fakticky myslel, že během pěti metrů padnu nekonttrolovatelně na hubu. Ovšem ve chvíli, kdy jsem vyšláp na předvrchol a uviděl Bliznicu tak skvěle blízko, nohy začaly samy od sebe zas poslouchat, krev se rozproudila a už to šlo skoro samo.
Z Bliznice je úžasný výhled na to, co jsme všechno ušli. A musím říct, že to byla pěkná túra, fakt. A po vrcholovém kapučínu vyrážíme do Kvasů, do hospody!
Zapomněl jsem na jednu věc. Jirka je naprosto úžasnej. Včera, když jsem shodil bágr, vyndal termosku a nalil mi - horkej čaj s mlékem. To jsem snad ještě nezažil takový blaho. A teď na vrcholu zas!
Sestup v báječném počasí. Za chvíli už vidíme Kvasy a jdeme po hřebínku dolů. Nevadí, že tu není cesta, vždyť už vidíme vesnici před sebou. Hřebínek ovšem končí mezi stromy a my jsme opět v pralese. Extrémní sestup sutí mezi ztrouchnivělými stromy. Petr kdesi vepředu, já s Jurou a s Dejvem tu u řeky čekáme, až se vrátí Mirek, kterej šel zpátky naproti klukům. Snad je najde a přivede. Byl jsem zatím na průzkumu a asi o 200 metrů dál vede cesta. Snad až do vesnice.
Cesta vedla opravdu původně až do vesnice. Když jsme se ale po pralesní stezce prodrali přes močály, potoky a ležící pralesní velikány až na pořádnou dřevařskou cestu, zjistili jsme asi po třech kilometrech, že cestu vzala loni na podzim taky voda. Míra je pěkně nervózní, protože už se našel Wipler, ale Pepíno stále nikde. Po čase jsme v bahně uviděli jeho stopy, což Míru trošku uklidnilo. Pepíno už čeká dole v hospodě.
Já už se ale nemůžu na nervózního šéfa dívat a tak přidávám do kroku a jdu napřed. První baráčky Kvasů, pastviny, krávy. Většina domečků jsou takové pastoušky, kde bychom my asi obtížně trávili třeba i víkend, ale žijou tam lidi.
Na jediné kvasské silnici (prašné, jak jinak) je i zdejší hospoda - PECTOPAH koop. Uvnitř už je Petr i Pepíno, oba v družném hovoru s místními ženskými. Jsou dvě, jedna slaví zítra 52, druhé je 64. A Petra obě milují. Však už tu sedí tři hodiny (Dědek). Do družné debaty však během chvilky vpadáme všichni. Dohadujeme se se starší z obou bábušek, že sem asi pojedeme čérez dva góda a že začneme u ní, ona "zareže barca", udělá šašlik a pak vyrazíme na poloninu Bratkovská. Míra kupuje první láhev vodky (7 UH) a dáváme stakana na počest horským duchům, kteří nás opravdu milovali. Pijeme dobré pivo - Koryfej za 1,65 UH.. Ubytování přímo tady za 1 USD! Večeře za 4 UH, dáváme si každý dvě, někdo (třeba já) i tři. Akce se daří, hrají ukrajinské kolomijky, s Petrem tančíme kazačók, čímž si oba hned vysluhujeme potlesk a nehynoucí slávu u bábušek i u kluků v týmu. Pařba pokračuje dál i potom, co já a Míra jdeme spát (Pepíno a Juráš už šli dřív). Největší pařiči dne - Dědek a Dejv.
Úterý 8. 6. 99
Vstáváme v půl osmé, snídaně je objednaná na desátou, tak že se půjdeme s Mírou a Dědkem projít ven. Jenomže zjišťujeme, že jsme uvnitř zamčený. Objevujeme s Petrem ve sklepě zásoby piva, tak si jedno dáváme (každej samozřejmě). Prohlížíme si náš "hotel". Asi sem moc lidí nejezdí - neteče voda a záchod vypadá asi jako budka ve Vinohradivu na nádraží, jen je z porcelánu. Všechny stěny jsou vymalovaný válečkem, na stropech všude štukování. Všude požární hlásiče, které ale nefungují V našich pokojích je každá postel jiná, já spím spíš v houpačce. Na holých matracích erární červené spacáky. Jsme tu sami. Můj nápad vylézt odsud z druhého patra oknem, se neujal. Ale spalo se skvěle a večerní servis byl přímo úžasnej.
Snídaně v deset. Vajíčka, dva druhy lanšmítu a skvělej zelnej salát s rajčaty. Po snídani stylově suché červené Medvědí krev (10 UH). S Boltonem a Dejvem jdeme na procházku po vesnici, ostatní na vakzále čekají na vlak do Rachiva. V obchodě stojí láhev vodky 4 UH. Ženský s námi povídají o horách, ptají se jestli jsme ženatý a vychvalují ukrajinský kočky, jak jsou pracovitý.
Do Rachiva jedeme skvělým vláčkem - dřevěný lavice, vlakem neustále procházejí lidi, kteří něco prodávají. Kupujeme spoustu pražené slunečnice od bábušky, která vypráví, že už 8 měsíců nedostává důchod, protože prej už je za á moc stará a za bé bydlí na vesnici, takže si podle ukrajinský vlády může asi všechno vypěstovat.
To naše kamarádka z hospody (64) bere aspoň 60 UH (15 USD). Šílený, když si uvědomím, že moje babička má důchod 500 UH a můj plat je nějakých 1 300 UH.
Chceme ještě dneska jet na solné doly v Solotvině. Jsou zaplavené, takže se budeme válet den u vody. V Rachivě už ale stojí bus na Užhorod, který odjíždí za hodinu a čtvrt. Takže necháváme bágly v autobusu, rozhodujeme se, že se na Solotvinu vykašleme a vyrážíme nakupovat dárečky domů - ukrajinská pouzdra na pasy, šátky, hračky, pohledy a hlavně - vodku a vodku s papričkou.
Autobus do Užhorodu jede šest hodin. Nevíme, jestli nám pak jede něco přes čáru. Ale nemusíme mít starost. Sotva vystupujeme v Užhorodě na AV, žene se k nám taxikář, že nás hodí na vlak do Michaloviec, že s celníkama nebudou problémy a srší informacema, v kolik nám jede jakej vlak do Česka. Plácneme si za 10 USD na osobu a jdeme ještě vyměnit k valutčikum na nádraží dolárky za slovenské korunky. Opět i veksláci jsou tu poctiví - výměna probíhá bez problémů. Valutčik mi nabízí dost hezkou, i když asi dost frekventovanou, holku - za 2 USD! Že prej vlak v pohodě stihnu. :-) Rychlovka se nicméně nekoná, sedáme do Transita a frčíme na čáru.
Nás sedm, šofér a místní boss černého trhu. Je veselej, v pohodě, kecáme o všem. Říká, že se nám ozve a založíme společnou joint-venture. Zve nás na lyže do Jasině. S SDV a Jirkou asi pojedem.
Wipler nám oznamuje, že ač jedeme na čáru, on si nevyndal pas z báglu. Za závorou, když už jsme předjeli celou frontu aut a dohodli se s Ukrajinci na první závoře, zjišťuje ten vůl, že pas vůbec nemá. Necháváme ho na čáře, dohadujeme se s našimi průvodci, že ho cestou zpátky hodí na nejbližší policii, necháváme mu všechny prachy, telefon na ambasádu a instrukce co má říct policajtům a pokračujeme dál (zpráva ex post: Wipler nakonec dorazil do Hradce Králové o necelých 24 hodin po nás - mafiáni mu sebrali všechny naše prachy, nicméně ho naprali řízkama s bramborovým salátem, a ráno ho dostali přes čáru a hodili až na nádraží).
Vlak z Michaloviec nám jede o půl jedenácté, takže máme čas na tři Smädné mnichy v nádražce. Mimochodem - Michalovce mají moc pěkné moderní nádraží.
Středa 9. 6. 99
V půl páté ráno přijíždíme do Žiliny, kde nám za hodinu jede vlak až do Pardubic. Kamarádím se ještě s několika Slováky v místní nádražce a utrácím poslední Sk za poldecku vodky. V jedenáct ráno jsme v HK, expedice končí a Míra mi oficiálně předává žezlo vůdce příští expedice - Rumunsko 2000.